Tu chvíli máme stále před očima, říkají lidé z vlaku | E15.cz

Tu chvíli máme stále před očima, říkají lidé z vlaku

Jejich osudy se spojily, aniž by chtěli. Ve vlaku Comenius, 8. srpna 2008. Teď se učí žít dál.

Od neštěstí ve Studénce, kde po střetu vlaku se spadlým mostem zahynulo osm lidí, uplynuly dva roky. Psycholog Štěpán Vymětal z ministerstva vnitra se zaměřil na to, jak práce v troskách s desítkami raněných působila na záchranáře. Teď se s prvními výsledky výzkumu podělil se Sedmičkou. „Velmi pozitivní je, že záchranné práce se obešly bez paniky,“ říká Vymětal.
Vlak Comenius jel tehdy do Prahy z polského Krakova. Hodně mladých lidí tehdy mířilo na koncert legendárních Iron Maiden. „Vlak byl posílený, jelo v něm víc lidí než obvykle. A hodně Poláků. Ale na krizovou linku volali i lidé mluvící rusky a německy,“ vypráví psycholožka Krizového centra v Ostravě Petra Ďásková. I ona se výzkumu zúčastnila.
Bezprostředně po nehodě seděla čytřiadvacet hodin v kuse u telefonu krizové linky a mluvila s lidmi, kteří se báli o své blízké. Těžší službu prý nezažila. „Volali lidé z celé České republiky, hledali někoho, kdo ve vlaku jel, nebo si mysleli, že v něm mohl být,“ popisuje Ďásková.
Spolu s kolegy zvedli během jediného dne telefon sedm set padesátkrát. Lidé na druhé straně byli mnohdy zoufalí i hysteričtí. „To když volali opakovaně a my jsme jim stále nemohli říct, že už o jejich příbuzném něco víme. ‚To není možné,‘ říkali. Zlobili se, že děláme málo. Někteří chtěli jít sami hledat, i když bydleli na druhém konci republiky,“ říká psycholožka.
Ďásková ví, jak funguje lidská psychika. Počítala s tím, že se situace otočí. „Kdo pomáhá, stává se po čase sám obětí, tím, kdo potřebuje pomoci,“ vysvětluje, jak v takových případech mozek reaguje. „Člověk to musí ventilovat, pak má šanci to zpracovat, překročit, uzavřít, jít dál,“ povídá Ďásková. A protože už se zná, ví, že jí v tu chvíli pomůže rock. „Mám ráda třeba Erica Claptona. Se Studénkou mám spojenou písničku Tears In Heaven.“
A dodává, že kromě rychlé pomoci potřebují lidé i pozdější podporu. „Zraněný člověk, který už není v ohrožení života a leží v nemocnici, o tom všem začíná přemýšlet. Vše se mu vrací, má špatné sny, strach jezdit vlakem,“ říká. Statistiky říkají, že u dvou třetin lidí takové pocity do tří měsíců odezní, ale třetině lidí v hlavě zůstanou. A pak jsou tu ti, kteří při neštěstí někoho ztratili. „Lidem se v takových chvílích přetvářejí životní hodnoty, někdy i rodinné vazby, v dobrém i horším slova smyslu,“ vypráví psycholožka. Nejhorší je podle ní první rok. „Najednou jsou tu první Vánoce či narozeniny bez blízkého člověka,“ uvádí psycholožka Ďásková.

Svíčka pro kamaráda

To místo na kraji Studénky, kde nad tratí vede silnice, už nikdy nebude jako dřív. Tolik je v něm slz. Přesto se sem lidé z vlaku EuroCity Comenius dobrovolně vracejí. „Chci vzpomenout na neštěstí, kdy nám před vlak spadl rozestavěný most a způsobil takovou bolest,“ přivítala přesně po dvou letech Naďa Tomčíková u trati více než tři desítky lidí. Těch, co ve vlaku seděli. A taky těch, kteří v něm o někoho přišli. „Jel bych sem stejně, není dne, kdy bych si na to všechno nevzpomněl. Pořád to mám před očima, jako by to bylo předevčírem,“ říká Jiří Šindelář, který tehdy Comenius řídil. Strojvedoucího už nedělá. Po tom všem neměl sílu si znovu sednout do lokomotivy. „Teď pracuju v depu,“ doplňuje železničář, který od té chvíle jezdí vlakem málo. Nedělá mu to dobře.
Ruku v ruce přišli i Zdeňka s Petrem, mladý pár z Bohumína. Před dvěma lety seděli v prvním vagonu. Na místo se ale vrátili především proto, aby zapálili svíčku za kamaráda Martina. „Jelo nás celkem šest, chtěli jsme na koncert Iron Maiden do Prahy,“ vyprávějí. Jejich vzpomínky jsou plné bolesti. „Viděl jsem ten most spadnout. Pak začal vlak cukat, držel jsem Zdeňku za ruku a trnul, co bude,“ vzpomíná Petr. Zdeňka přítele doplňuje: „Já jen čekala, kdy to skončí.“
Šestice kamarádů se začala navzájem volat. Neozýval se jen Martin. „Doufal jsem, že je jen v bezvědomí. Byl to můj nejlepší kamarád, znali jsme se od první třídy,“ říká Petr. „Uměl pobavit, poradit, měl babetu, na které jezdil Bohumínem, a moc se těšil na koncert Iron Maiden,“ vzpomíná Petr. Na ten už parta nedojela. Petr má na nohách a rukách dvaadvacet stehů, ještě po půl roce mu nacházeli v těle střepy z rozbitého skla. Zdeňka, která byla ve vlaku zaklíněná, trpí klaustrofobií a nesnese zvuk tříštění skla. „Ale náš vztah se upevnil,“ říkají společně.

Pomoc z druhého vagonu

Nadě Tomčíkové se o nehodě dodnes zdá. Pořád vidí druhý vagon, jak se řítí mimo koleje neznámo kam. „Říkala jsem si, teď se zabijem. A ptala jsem se v duchu proč? Náš vagon vykolejil a přelétl nejdál, pak do nás vrazil vagon číslo tři,“ vzpomíná.
Po nárazu bylo ticho, které se proměnilo v křik a pláč. Zdravotní sestře, která učí ve Svitavách budoucí sestřičky, trvalo jen chvíli, než se vzpamatovala. Věděla, co musí udělat. Vylezla oknem ven a začala před vlakem organizovat pomoc. Vytáhla ze svého kufru oblečení a pustila se do obvazování. „Bylo třeba zastavit krvácení,“ vysvětluje, v čem mohla být užitečná, než se na místo dostaly sanitky a záchranáři. K ruce měla ještě dobrovolnici, neznámou dívku z vlaku. „Volala jsem, ať mi jde někdo pomoci, že mu budu říkat, co má dělat. Přišla tahle dívka, věděla jsem jen, že se jmenuje Lucie. Povedlo se mi s ní pak spojit. Před třemi týdny jsme jí byli na svatbě,“ líčí Tomčíková, která dnes o nehodě mluví se svými žáky. „Aspoň vědí, že se první pomoc neučí zbytečně,“ dodává.
Je to právě ona, kdo setkání po dvou letech zorganizoval. A pomáhá také s tím, aby na místě u kolejí vyrostl památník. Ve svahu pod mostem už je pro něj připravené místo a akademický sochař Miroslav Rybička má jasno, jak bude pomník vypadat. „Bude z litého betonu, tři metry šedesát na délku, aby byl vidět i z vlaku. A vím, že na něm budou křestní jména lidí, kteří tu cestu nepřežili,“ popisuje sochař.

Záchranáři se svěřili, co po nehodě prožívali

Studénka| Psycholog Štěpán Vymětal z ministerstva vnitra udělal unikátní výzkum. Bezprostředně po havárii ve Studénce se ptal 132 záchranářů, kteří na místě pomáhali, jak těžké chvíle to pro ně byly.

Hasičům, zdravotníkům, policistům i psychologům jste rozdal dotazníky. Na co jste se ptal?

Na míru jejich zátěže při zásahu, co jim při něm i po něm pomáhalo, co fungovalo dobře, co by navrhovali zlepšit.

Co jste se dozvěděl?

Že si pochvalovali dobrou spolupráci na místě, včetně pomoci cestujících. Žádná panika, dobrá součinnost. Že na místě byla řada záchranářů, kteří si o pár měsíců dřív vyzkoušeli totéž v menším, při nehodě tramvaje ve Vřesině u Ostravy. Že byla u Studénky asi třetina policistů, kteří byli teprve ve zkušební době, přesto náročnou roli zvládli. Že všem vadila přítomnost lidí, kteří se přišli jen tak podívat, a médií.

Co záchranářům pomohlo, aby situaci zvládli?

Vlastní vůle, vědomí užitečnosti, profesionální hrdost a etika, morální zodpovědnost. Také nasazení a kolegialita ostatních, včetně šéfů, a dobrá týmová souhra. Po akci samotné potřebovali zážitek zpracovat. Pomohlo, že si o zásahu popovídali s kolegy, mohli být s blízkými, přišla další práce, ale také že veřejnost jejich práci ocenila. Záchranářům patří velké poděkování.

K čemu závěry poslouží?

Příště by v případě velké nehody mohli všichni lépe tušit, co je čeká.

NEŠTĚSTÍ V ČÍSLECH

8.srpna 2008, 10.30 - osudná chvíle. Vlak EuroCity Comenius narazil u Studénky do konstrukce mostu, která se těsně před tím zřítila na trať
90 kilometrů v hodině - takovou rychlostí vlak do mostu narazil, lokomotiva a čtyři vagony po nárazu vykolejily
8 mrtvých - šest lidí zemřelo na místě, další dva později v nemocnici
95 zraněných - z toho třináct těžce. Ve vlaku v tu chvíli sedělo asi 420 lidí
177 milionů korun - to je škoda, kterou za sebou nehoda nechala, z toho 120 milionů je škoda za zničený vlak
10 milionů korun - tolik rozdělily stavební firmy a České dráhy pozůstalým obětí a zraněným jako odškodnění

CO BUDE S VINÍKY

15.července 2010 - téměř dva roky po neštěstí - policie zveřejnila výsledky vyšetřování: provinit se mělo deset lidí
9.srpna 2010 - názor policie potvrdilo i Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně, podalo obžalobu
mezi deseti obžalovanými jsou lidé z vedení stavebních firem i řadoví pracovníci
jsou obžalovaní z obecného ohrožení, pokud je soud pošle do vězení, budou v něm tři až deset let
případ teď dostane na stůl Okresní soud v Novém Jičíně

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!