Trénoval Federera, teď ho baví rybaření | E15.cz

Trénoval Federera, teď ho baví rybaření

Tenisový trenér Adolf Kacovský se po téměř čtyřiceti letech v zahraničí vrátil domů. V Pardubicích je šťastný.

Druhým domovem se mu na pětatřicet let stalo Švýcarsko. Na cestě ke slávě provázel svým trenérským kumštem i tenisového génia Rogera Federera. Sport vždy byl synonymem života Adolfa Kacovského a je spojený i s jeho sedmi radostmi.

1. Tenis
Měl jsem štěstí, že jsem bydlel dvě stě padesát metrů od tenisových kurtů. Otec ho hrál také, hrál jsem ho asi trochu líp než ostatní, tak se o mě začali zajímat trenéři. Největším úspěchem bylo vítězství na pardubické Juniorce. Ale to už je jedenapadesát let. Měl jsem i tu čest reprezentovat Československo. To byl vrchol kariéry. Jako doplňkové sporty jsem hrál hokej, fotbal. Tenis byl jenom letním sportem, v zimě ho nebylo kde hrát.

2. Dcera
Musím se přiznat, že jsem byl nejdřív trochu zklamaný. Věřil jsem, že budu mít kluka a budu ho cepovat při tréninku. Ale také ona tenis hrála, byla v národním juniorském týmu, vyhrála několik krajských přeborů. Bohužel si ale zranila zápěstí, prodělala několik operací. Ale tenis stále hraje. Je vidět, že jsem ji něco naučil, protože stále ještě vyhrává turnaje. Dlouho létala u švýcarských aerolinií. Teď dělá sekretářku svému manželovi. Tenis hraje a dává i trenérské hodiny.

3. Trénování
Začínal jsem s trénováním tady a v Litvínově. Pak jsem měl možnost odjet trénovat na dva roky do Tuniska. Po roce jsem přijel 19. srpna 1968 na dovolenou a jedenadvacátého nás okupovali. Za velkých potíží se mi podařilo do Tuniska vrátit, ale do Čech jsem už nechtěl. Vždycky jsem snil o Švýcarsku a sen se mi podařilo splnit. Na dovolenou do Tuniska přijel prezident basilejského tenisového klubu a od něj jsem dostal nabídku. Byl to úspěšný klub, a nakonec jsem tam byl pětatřicet let. Za tu dobu prošlo mýma rukama osmadvacet švýcarských mistrů. Jsem hrdý, že jsem několik let mohl trénovat i Rogera Federera. S trénováním jsem už musel přestat. Mám artrózu v rameni a raketu jsem nedržel tři měsíce v ruce.

4. Houbaření
Ve Švýcarsku houbaření neexistuje. Tam totiž můžete nasbírat maximálně jeden a půl kilogramu hub na osobu. Na houby jezdím zase až tady v Čechách. Našel jsem naposledy pětadvacet hřibů. Teď to roste. Dřív jsme jezdili s otcem. Vzbudil mě v neděli ve čtyři ráno, vzali jsme kola a jeli jsme do Rohovládové Bělé. Už tenkrát mě to bavilo a zůstalo mi to.

5. Rybaření
Jako mladý kluk jsem chodil v Pardubicích na Labe, tam jak je dneska zdymadlo. Když jsem byl ve Švýcarsku, tak jsem jezdil do Francie na pstruhy. Hrozně mě to bavilo. Zatímco teď je moderní místo tenisu hrát golf, tak já jsem chodil tehdy rybařit. To mi zůstalo. Mám známého, který má v Luži rybník, tak tam občas zajedu. Poslední můj úlovek byl kapr devadesát centimetrů a druhý osmdesát. Hrozně mě to baví. Je to odlehčení mozku.

6. Přátelé
Kamarádi tady doma byl jeden z důvodů, proč jsem se sem vrátil. Nemám rád velká města a Pardubice mám hrozně rád. Z mého povolání tenisového trenéra vyplývalo, že se člověk musel s lidmi doslova mazlit. Já jsem hrozně spontánní člověk, a asi proto jsem ve Švýcarsku tak dlouho vydržel. Organizoval jsem tam barbecue party a přišlo sto padesát lidí, pořádal jsem různé turnaje. Oni mi zase třeba k narozeninám dali zájezd do Keni. Klub tak žil nejenom tenisem, a dařilo se nám proto do něj přilákat řadu mladých talentovaných hráčů.

7. Sledování sportu Sleduju všechen možný sport. V novinách i v televizi. Hrozně fandím českému tenisu. Chodím často v Pardubicích na hokej, občas na basketbal a jsem na jakýkoliv úspěch pardubických sportovců hrdý. Jenom je škoda, že tady není špičkový fotbal. Pardubice vždycky měly sportovní tradici, a to je dobře.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!