Trenérské osobnosti se poprvé setkaly | E15.cz

Trenérské osobnosti se poprvé setkaly

Josef Jandač a Jan Slowiak v exkluzivním rozhovoru pro Sedmičku.

Trenér hokejistů HC Eaton Pardubice Josef Jandač a kouč basketbalistů BK JIP Pardubice Jan Slowiak toho mají hodně společného. Vedou dva největší sportovní kluby ve dvou nejsledovanějších sportech v Pardubicích, poprvé na sebe uzpornili při angažmá v Liberci a oba mají už za sebou zkušenosti z reprezentační lavičky. Dosud se ale nikdy nepotkali.

Slowiak: Vím o tobě, že jsi byl můj předchůdce v Liberci. Odešel jsi těsně předtím, než jsem přišel. Měl jsem podobnou úlohu, jak ty v hokeji, dostat tým do Mattoni NBL. Musím říct, že jsi na severu Čech zanechal dobrou stopu a pozitivně se tam o tobě mluvilo.

Jandač: To jsem jenom rád. (smích)

Slowiak: Vnímal jsem tam potom rivalitu, když jsi do Liberce přijel s Českými Budějovicemi a vyřadili jste je.

Jandač: Všude byly velké transparenty „Sever proti Jihu“. Moc dobře si to pamatuju.

Slowiak: Jih jednoznačně vyhrál a v Liberci z toho bylo velké zklamání. Také proto už jsem si tě všimnul před delší dobou. Nám se podařilo postoupit hned první sezonu a fungoval jsem tam tři ligové ročníky. Vlastně až do konce vrcholového basketbalu v Liberci. Firma Syner pak odmítla platit dva velké sporty. Za náš rozpočet by se dali koupit tři kvalitní hokejisti, tak se asi rozhodli jít spíš hokejovou cestou.

Jandač: Měli jsme tedy společného nadřízeného Petra Syrovátku, přišel jsi s ním do styku?

Slowiak: Minimálně. Velmi se bránil tomu, aby si k basketbalu vytvořil vztah, jako má k hokeji. Hokej má v srdci a dělal pro něj obdivuhodné věci.

Jandač: To určitě. Pro mě byl vlastně příchod do Liberce zlomovým bodem v kariéře. Do Liberce jsem přišel z Berouna, nějaké roky jsem předtím působil v první lize. S Libercem jsem postoupil do extraligy a byl určitě zlomem v mé kariéře.

Slowiak: Pro mě se dokonce Liberec stal mým domovem. Mám tam rodinu a usadil jsem se tam. Jandač: Já to mám podobné. Z Liberce mám ženu, takže tam žije tchýně s tchánem a často tam jezdíme. Moc se mi líbí. Především okolí a mám tam za ty roky dost známých.

Slowiak: Příroda je tam úžasná. Nebydlím sice přímo v Liberci, ale v Oldřichově v Hájích, kde jsem koupil domek. Pro zdravý vývoj mých dětí je to nejlepší možné místo.

Jandač: Jak staré děti máš?

Slowiak: Mám kluky šest a devět let.

Jandač: Čahouny, basketbalisty?

Slowiak: Teprve začínají.

Jandač: Jak to máte se školou?

Slowiak: Ten starší už do školy chodí, mladší půjde až příští rok. Nechal jsem je v Liberci s manželkou.

Jandač: Jak často jezdíš domů?

Slowiak: Zrovna za chvíli tam mířím.

Jandač: To já taky. (smích) Žena jela na dovolenou, někam k moři, takže mám na starosti děti. Ráno je rychle odlifruju, můj kamarád je rozveze do školy a do školky a já je vyzvedávám a vozím po kroužkách. Dostaneš se za nimi často?

Slowiak: V průměru tak jednou týdně. Občas se mi podaří tam být v neděli, pokud hrajeme v sobotu. Pak z toho jsou skoro dva dny. Jednou za měsíc se uvolní a jsou tady tři čtyři dny se mnou. Není to ideální, ale trenéři to asi znají.

Jandač: Mně se zatím dařilo rodinný život kočírovat. Měl jsem štěstí, že v Liberci jsme byli všichni společně. Měli jsme tam i zázemí s babičkou a dědečkem. Pak jsem byl zase čtyři parádní roky v Českých Budějovicích, ale důležité bylo, že děti byly hodně malé. Po roce jsme je dali do školky a byl to skvělý rodinný život. Narodilo se nám tam ještě třetí dítě Anička. Když jsem šel pak na dva roky k národnímu týmu, tak jsme se přestěhovali domů, do Chrstěnic u Berouna.

Slowiak: Neměl jsi jít letos trénovat do Ruska?

Jandač: Hodně jsme to před letošní sezonou řešili s rodinou. Prioritou bylo jít tam společně. Když jsou děti odrostlé, tak to není problém. Proto jsem se z několika nabídek rozhodl pro Kyjev, který je hodinu a půl letadlem. Děti měly chodit do anglické školy a školky. Když na konci června Kyjev krachnul a přišla nabídka z Pardubic, tak jsme se rozhodli nechat rodinu doma. V trenérském řemesle totiž nikdy není jisté, jak dlouho na jednom místě vydržíte.

Slowiak: Úplně stejné úvahy jsem měl i já. Do Pardubic jsem šel po jejich neúspěšné sezoně a byla velká očekávání. Pro mě to sice bylo dobré, ale nechtěl jsem je přesunout, dokud se neukáže, že je to tady smysluplné. To se daří, a pokud se domluvíme na nové smlouvě, budu uvažovat o přestěhování. Není dobře, když kluci vyrůstají bez táty.

Jandač: To souhlasím.

Slowiak: Vnímám to vždycky při návštěvě domova, protože jsou zvlčilé. Aspoň den se na ně snažím působit, ale to je málo.

Jandač: Navíc tam nemůžeš jezdit jenom dělat drába, že to tam srovnáš a zase odjedeš.

Slowiak: Zvykáme si na sebe, všechno mi chtějí sdělit, já mám hlavu jako konev. Výhodou ovšem je, že mám tady klid na práci, protože tady můžu věnovat všechen čas práci, můžu se jít podívat na trénink mládeže. Optimální model to ale není.

Potkávají se v aréně. Rivalitu ale necítí

Slowiak: Jak vnímáš basketbal, tedy sport, který vám často bere tréninkové jednotky v aréně? V Liberci nás třeba hráči moc nemuseli.

Jandač: Mně to vůbec nevadí. U nás v Čechách ještě není zažité, že jsou haly multifunkční a musí tak být využité. Je to v pořádku a mělo by to tak být. Jako trenérovi mi to vůbec nevadí. Hráči to podle mě také neřeší.

Slowiak: Pro nás to má také úskalí, protože v basketbale je důležité prostorové vnímání pro střelbu na koš. Trénujeme v útulné hale na Dukle pro tisíc diváků a pak přijdeme do arény, která je pro nás hangárem, kde za košem nic není. V Liberci to bylo úplně stejné, takže s tím mám už druhou zkušenost. Tam se nám ale prostorů pro trénink snažili najít víc, takže jsme tam třeba týden trénovali. Tady je jich minimálně. Moderní trend ale takový je. Je to důstojné zázemí pro diváky, kteří chtějí utratit nějakou korunu.

Oba sporty se za poslední roky posunuly

Jandač: Kolik máte v týmu cizinců?

Slowiak: Máme tři Američany, jednoho Slováka a jednoho Čecho-Uruguayce.

Jandač: Čecho-Uruguayce? A mluví česky?

Slowiak: Nemluví. Má jenom český pas, ale nerozumí mi ani slovo.

Jandač: Jak teda s nimi mluvíš na tréninku?

Slowiak: Většinou musím mluvit anglicky, hráči mi rozumí. Sportovní terminologie se dá naučit a každý brzy pochopí, co po něm chci. Mám tam navíc kluka, který skvěle mluví anglicky a španělsky, tak se to snaží překládat.

Jandač: Asi i ty čerpáš informace z jiných sportů. Basketbal je hokeji hodně podobný. Někdy se říká, že je hokejem bez brankáře. Já se u něj třeba snažím hledat inspiraci pro letní přípravu. Především to, jak tak vysocí chlapi trénují odraz. Měl jsem vždycky problém s vysokými hráči, protože měli například potíže se zády. Tam jsem hledal inspiraci a našel věci, které se dají převzít.

Slowiak: Řada hokejistů je stereotypem, ve kterém pracuje, náchylná ke zkrácení šlach. Když jsem viděl hokejisty dělat strečink, tak to byla velká legrace. Troufám si říct, že basketbal vychovává komplexní atlety. Musíte dobře běhat, skákat, být velmi pohyblivý a k tomu co největší. V NBA jsou proto neuvěřitelní atleti, kteří mají předpoklady pro desetiboj. Tady takové talenty těžko najdeme.

Jandač: U hokeje se silovému pojetí udělalo omezení při výluce v NHL novými pravidly, které chrání hráče, kteří jsou skutečnými hokejisty. Hokej se tak oživil. Dřív byly děti vybírané pro hokej především podle výšky rodičů. Teď se vybírají spíš dynamické typy. S tím souvisí i to, že řada dřív normálních zákroků se teď píská jako faul.

Slowiak: Fyzická stránka se v basketbale stává čím dál tím důležitější, často přebíjí systémy a nedá se to srovnat s basketbalem, který se hrál před pětadvaceti lety. Zrovna jsem viděl medailonek z roku 1985, kdy jsme měli poslední medaili na Evropě. Když jsem je tam viděl pobíhat, tak jsem si říkal, že dnes by je někdo musel sejmout.

Jandač: To je asi ve všech sportech. Když se podíváme na historické záběry hokeje, tak vidíme, jak je to hrozně pomalé. Sám jsem zvědavý, kam se to bude vyvíjet. Máme třeba pocit, že jsme ve špičce a za deset let si budeme říkat, kde jsme to byli.

V Pardubicích s dětmi na Kuňku

Jandač: Jsi v Pardubicích taky až od této sezony?

Slowiak: Kdepak, já už jsem tady od loňského roku. Měl jsi už čas poznat město?

Jandač: Moc času prošmejdit ho jsem neměl. Nastoupil jsem až v červenci, měli jsme plno soustředění a tréninků, na zimáku jsem trávil čas od rána do večera. A když se soutěž rozjela, tak se rozjel i školní rok a pokud mám možnost, tak jedu domů. Když tady zůstanu, tak mám čas s čistou hlavou udělat spoustu věcí. Napsat tréninky, sestříhat video. Do města mě to tolik netáhne a už mám i svůj věk a jsem trochu pohodlný. Byl jsem zatím dvakrát v kině, podívat se na zámku a na Kunětické hoře.

Slowiak: Ze začátku jsem znal pouze restauraci, kam jsem chodil na oběd, halu, byt a cesty mezi tím. Postupně jsem ale město poznal. Je klidné, ale na mě moc rovinaté. Rád si jdu zaběhat a tady po těch polích mě to moc nebaví. V Liberci mám lesy hned za domem. Ale na Kunětické hoře jsem byl s rodinou hned při první příležitosti.

Jandač: Když jsme letos doma pořád prohrávali a já už nevěděl, co dělat, tak jsem na zápas s Třincem vzal celou rodinu. A my jsme zápas suverénně vyhráli. Vzali si ze školy volno a byli jsme se podívat na Kunětické hoře a v Perníkové chaloupce. Koupil jsem si tam perníkovou podkovu pro štěstí, dal jsem si ji do saka a už jsem ji nevyndal.

Slowiak: Zajímavé je, že já jsem historicky vlastně Pardubičák. Mám tady asi pořádně silné kořeny. Pokud mi to potvrdí na matrice, tak jsem přímý potomek Jana Kašpara. Můj praprapraděda Slowiak bojoval v bitvě u Hradce Králové, přišel o nohu a usadil se v Pardubicích, kde si vzal Kašparovu sestru.

Práce v ambiciózních klubech jim vyhovuje

Slowiak: Když jsi mluvil o šňůře prohraných zápasů, tak jsem v Liberci zažil jedenáct porážek v řadě. Pořád jsem se v tom hrabal, stříhal jsem videa, tlačil jsem na ně. Nakonec jsem začal spolupracovat s mentálním trenérem, se kterým spolupracoval liberecký trenér fotbalistů Víťa Lavička.

Jandač: To byl Dragan Vujovič?

Slowiak: Přesně tak. Spousta lidí to nepřijme, především hráči, ale jeho pozitivní přístup jsem přijal a mně to hrozně pomohlo. Někdy je při porážkách lepší nic nedělat. Jít s rodinou ven a myslet na jiné věci. Někdy míň je víc.

Jandač: Důležité pro trenéra je vycítit, co kdy a jak má udělat. Je to o zkušenostech, aby nepodléhal tlakům vedení a diváků. Je příjemné, když člověk chodí do práce, daří se a vyhrává, ale v trenérské branži není možné, aby to trvalo stále. Neznám trenéra, kterého by nikdy nevyhodili, snad kromě Růžičky ve Slávii, který je spoluvlastníkem a manažerem.

Slowiak: Vyhovuje ti pracovat v dobrém klubu, kde vedení očekává výsledky?

Jandač: Celkem jo. Jsem zvědavý sám na sebe, jak zvládnu momenty, kdy se nedaří. Rozhodně je lepší trénovat mužstvo, které má ambice. Proto ten sport dělám. Chci přece něco vyhrát a jsem na tom závislý. Jsou mužstva, která mají pouze cíl nespadnout. To je pro mě neúnosné.

Slowiak: Já to cítím podobně. V Liberci jsem dostal šanci vybudovat klub na zelené louce, postoupit do Mattoni NBL a koučovat ho jako hlavní trenér. Bral jsem to jako velkou výzvu. Problémem ale bylo, že pak už nikdo neměl cíl klub dál posouvat. Všem bylo jedno, jestli skončíme pátí nebo desátí. To mě ubíjelo.

Jandač: Mám to stejné. Používám jednoduchou větu – co jsem schopen ovlivnit, ovlivním. Pak se děj vůle boží. Protože jsou věci, které ovlivnit nemůžu. V tomto případě jsme jako trenéři trochu v božích rukách.

Slowiak: Souhlasím.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!