Tkaní se jí stalo osudem i láskou | E15.cz

Tkaní se jí stalo osudem i láskou

11. září 2009 • 03:19
Mileva Müllerová spojila svůj život s vynikajícím textilním výtvarníkem Josefem Müllerem. Místo jednoroční praxe v gobelínových dílnách zůstala v Jindřichově Hradci natrvalo.

Narodila se v muzikantské rodině, ale od dětství ráda malovala. Jejím snem bylo pracovat s textilem, a to se jí nakonec vyplnilo. Díla vytvořená jejíma rukama léta reprezentují práci textilních výtvarníků z Jindřichova Hradce v zemích po celém světě. Svoje řemeslo předává devětašedesátiletá Mileva Müllerová na kurzech tkaní dodnes.

Jste z muzikantské rodiny, proč jste dala přednost výtvarnému umění? Bez hudby si neumím život představit. Když doma nehrál táta, tak byl puštěný gramofon. Ostatně moje sestra je muzikantka. Mě to od mládí táhlo k výtvarnému umění.

Co na to rodiče? Ti mě vzali na talentové zkoušky a já jsem čtyři roky studovala na výtvarné škole na Hollarově náměstí. Po absolvování jsem chtěla pokračovat na umělecko-průmyslové škole. Talentové zkoušky jsem sice udělala, ale pro velký počet uchazečů se na mě nedostalo.

Ale vy jste se svého snu nevzdala. Chtěla jsem pracovat v nějakém textilním oboru a doporučili mi, že bych si měla udělat jednoroční praxi někde, kde se s textilem pracuje. Nasměrovali mě do gobelínové dílny v Jindřichově Hradci. Měla to být jen jednoroční praxe. Když jsem poprvé zazvonila, přišel mi otevřít sympatický, mladý muž. No a do roka jsme se vzali a ze školy sešlo.

Nelitujete toho? Můj muž byl vynikající textilní výtvarník a já jsem považovala za čest mu pomáhat a vytvořit rodinné zázemí, aby se mohl věnovat své tvorbě naplno. Všechny jeho věci jsem osobně tkala. Celý život mě vedl a tato praxe mi dala víc, než čtyři roky ve škole.

Začátky ale nebyly lehké, přesto jste u tkaní vydržela celý život. Návrhy byly, ale chyběly peníze na materiál. Tak jsem rozpárala čtyři svetry a utkali jsme svou první tapiserii o rozměrech dva metry krát šedesát centimetrů. Tapiserii jsme poslali na mezinárodní výstavu uměleckých řemesel ve Frankfurtu nad Mohanem. Tu navštívil pan Hurschler, galerista z Pasadeny v Kalifornii, který nakupoval tapiserie ze zemí východní Evropy. On naše dílo zakoupil a my jsme získali peníze na další dvě tapiserie, které si u nás objednal. Naše spolupráce pokračovala po celá šedesátá léta. A vzhledem k tomu, že stát potřeboval valuty, mohli jsme pokračovat i po roce 1968. Vytvářeli jsme díla do USA, Anglie, Izraele, Německa a dalších států.

Jakou největší tapiserii se vám podařilo vytvořit? Mezi významné práce patřily zakázky pro Banku of Amerika v San Francisku, Institut of Technology v Pasadeně a naše největší dílo je tapiserie široká 330 centimetrů a vysoká 710 centimetrů a byla zhotovená pro Davies Symphony Hall v San Francisku. Pozvali nás do Kalifornie a v roce 1982 jsme se tam i dostali. Pan Hurschler chtěl, aby se mému muži „rozsvítila“ paleta do jasnějších, světlejších tónů.

Na čem pracujete v současnosti? Po smrti manžela jsem nastoupila do dílny jako externí výtvarnice. Starala jsem se o restaurování a vytvářela jsem kartony, podle kterých se tkají nové tapiserie. Založila jsem si také vlastní dílničku, ve které jsem realizovala manželovy návrhy.

Vím, že také tkaní vyučujete. Ano, výuce se věnuji dosud. Kdo má zájem, může se naučit tkát a vyrobit si i vlastní tapiserii. Ještě stále dojíždím do Zahrádek a Strmilova, kde společně tvoříme.

Máte nějaký nesplněný sen? Můj muž byl spoluzakladatelem myšlenky vytvořit v Jindřichově Hradci stálou galerii tapiserií, která zde také určitý čas na zámku byla. Po změně systému jsem se snažila tuto galerii obnovit, ale stále se to nedařilo. Až v lednu 2004 mě pozval tehdejší ředitel Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a nabídl mi využít pro tyto účely zrekonstruovaný Zámecký mlýn. Byly tu ale dvě podmínky. Nechtít na provoz žádné prostředky a otevřít mlýn již v roce 2004.

Podařilo se? Díky manželům Langerovým a spoustě mých přátel a známých, kteří pomohli s úklidem mlýna a získáváním sponzorských darů. Bez nich by tato aktivita nebyla prakticky možná. Důležité jsou peníze a zatím nevíme, jak to bude dál.

MILEVA MÜLLEROVÁ:

1. Narodila se v roce 1940 v Praze.
2. V letech 1954–1958 studovala na Výtvarné škole v Praze (tzv. Holarce).
3. Roku 1959 přišla do Jindřichova Hradce na roční praxi do gobelínových dílen a o rok později se provdala za jejich uměleckého vedoucího Josefa Müllera.
4. V letech 1995–2000 pracovala jako externí výtvarnice v gob. dílnách.
5. Roku 2001 založila vlastní dílničku, kde dosud vyrábí a restauruje tapiserie.
6. Od roku 2004 je členkou Jindřichohradecké kulturní společnosti a v galerii Zámecký mlýn má na starosti výstavy tapiserií.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!