Tenisový trenér Jiří Medonos práská bičem a sladí cukrem | E15.cz

Tenisový trenér Jiří Medonos práská bičem a sladí cukrem

Pavel Loněk

Třikrát dovedl ženskou reprezentaci k vítězství ve Fed Cupu. Trénoval v Egyptě, Dánsku, Lucembursku a USA. Nyní Jiří Medonos trénuje v SK Kladno.

Přišel přesně. Disciplína je jeho disciplínou. Do tréninku mu zbývalo přesně šedesát minut. V kladenském klubu působí dvakrát týdně po třech hodinách.

Jaký vítr zavál někdejšího kapitána ženského reprezentačního družstva do Kladna? Máme velkou rodinu a potřebovali jsme větší dům. S nadsázkou se dá říci, že jsme ho tehdy koupili i kvůli psovi. Brazilské file. Bydlíme v Doksích za Kladnem a jsme tam velice spokojeni.

Koho trénujete? Před šesti lety se tady vytvořila skupina jakoby lepších hráčů. Trénuji s tenisty, kteří už hrají turnaje. A pomáhám jim poznávat, co tenis na turnajích obnáší.

Hrají v Kladně někteří hráči se jmény k zapamatování? Z SK Kladno je to například Jakub Eisler, který hraje za dorost ČLTK na Štvanici a patří ke špičce sedmnáctiletých hráčů v Česku. A je tu i řada dalších tenistů, které se nám podařilo dostat na určitou úroveň. Například David Mrázek, Tomáš Frömmel. Jsou Kladenští, ale aby hráli na vyšší úrovni, odcházejí jinam.

Máte takové sladké jméno obsahující med. Myslíte si, že je v tenisu, ve sportu gentlemanů a ticha, zapotřebí, aby občas trenér zakřičel? Znal jsem se s řadou koučů z jiných sportů, s lidmi, kteří to jako trenéři i hráči dotáhli hodně vysoko. Prošel jsem Duklou Praha, kde jsem se potkal s házenkáři Pepíkem Trojanem, Vencou Dudou, ale zastávám názor, který jednou řekl legendární fotbalista Pepík Masopust. Trenéřina musí být cukr a bič! Prostě někdy to zklidnit a někdy jít natvrdo. Teď je otázka, jak to odhadnout.

Když se podíváte na osmiletého kluka nebo holku, poznáte, že tam je talent? Na určitou úroveň je dostanu, snažím se vytřískat z toho, co v sobě mají, maximum. Třeba budou hrát krajský přebor pro radost, ale špičkový mezinárodní tenis už je o něčem jiném. I osmnáctiletí tenisté, kteří hrají na ligové úrovni, by měli trénovat dvoufázově. A to je i otázka peněz.

Může se stát, že mladý talent zmizí, protože sociální zázemí není na odpovídající úrovni? To se bohužel stát může. Hráč se dostane na jistou úroveň a v momentě, kdy by měl objíždět turnaje v Evropě, aby šel nahoru, narazí na finanční stránku věci.

Od jakého úderu začnete tenis učit začátečníka? Domnívám, že by se mělo začít forhendem v maximálním pohybu, aby tam děcka nestála jako loutky. A pak rozvíjet další údery.

Komenský říkal, že se má postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Takže forhend je nejjednodušší? Američané jedno období učili hrát tenis od voleje. Postavili děti k síti a ony celý trénink hrály voleje.

Pracoval jste většinou se slavnými hráčkami osmdesátých let minulého století. Byla práce s nimi složitější? Vrátil jsem se z Lucemburska a do Fed Cupu jsem vletěl rovnýma nohama s hráčkami jako byla Hana Mandlíková, třetí na světě, Helena Suková, devátá na světě, Marcela Skuherská s Ivou Budařovou byly do padesátky. Vzájemně jsme si vytvořili takový vztah, že dodneška, když se s Helenou nebo Hankou sejdeme, můžeme se navzájem podívat rovně do očí. To samé platí o Janě Novotné, která do družstva přišla později.

Musel jste tyto tenisové dámy něco učit? Na takové úrovni už se jenom dolaďuje. Tam už nejde o to, jestli má hráčka forhend nebo bekhend. Navíc každá měla osobního trenéra a vstupovat do toho by byla chyba.

Tak jste byl spíš takový psycholog. Nevím, jsem inženýr ekonomie… (směje se). Někdy jsme ale řešili věci, které s tenisem nesouvisely. Například Hanka Mandlíková přiletěla do Československa před Fed Cupem, sešli jsme se na letišti. Hanka tam byla s vynikající světovou hráčkou Betty Stoveovou. Letiště prázdné a najednou nás přišli kontrolovat policisté, co jsme zač. A jak to vysvětlovat Hance, která žila v Americe? Že je to sice divné, ale v tehdejším Československu celkem normální?

Martina Navrátilová přiletěla v roce 1986 do Prahy na finále Fed Cupu. Jak jste to tehdy vnímal? Naše holky trošku zaskočilo, že diváci stáli hodně za Martinou. Nemohli jsme se tomu divit, ale holky chtěly hrát v domácím prostředí. A právě proto, že jsou to ženské, tak cítily, že se pozornost diváků více obrací k Martině než k nim. Bylo to ale super, i když jsme finále proti Navrátilové, Chris Evertové a Pam Shriverové prohráli.

Proč současná generace, Lucie Šafářová, Iveta Benešová, Barbora Záhlavová, nevystoupá až na vrchol? Myslím si, že tenis pro ně není prvotní záležitostí, není to s nimi tak, aby se na něj úplně upnuly. Nechci to přičítat jenom tomu, že už nemají tu motivaci vyjet ven, vydělat si peníze. V Německu jsem se na turnaji naší věkové kategorie, tedy šedesát až smrt, setkal s někdejším prvním hráčem Polska Tadeuszem Nowickim. Bavili jsme se o dnešní generaci. Také říkal, že tyhle holky jsou spokojené s tím, co mají. To bych podepsal.

Tak jim chybí ten instinkt šelmy zakousnout se a jít přes překážky. Tak nějak. Podívejte se na Nicole Vaidišovou. Proč skončila, to je těžké říci. Z mého pohledu to její rozhodnutí nechápu.

Autor: Pavel Loněk
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!