Táborské hodiny řídí signál z Německa | E15.cz

Táborské hodiny řídí signál z Německa

Jednomu čas utíká, druhému se vleče. Přesně si ho ale každý může srovnat podle táborské věže i autobusového nádraží.

Zvoník musel seřizovat hodiny na Děkanském kostele tak, aby šly stejně jako ty na nádraží a lidi nezmeškali vlak. To bylo před několika desítkami let. Dnes se o přesný čas stará elektronický signál z Frankfurtu nad Mohanem. Servis nejvyššího táborského měřiče času ale dělá místní hodinář.
Kdysi měl zvoník na věži několik funkcí. „Protože byl ze všech lidí nejvýš, stal se také vždy prvním, kdo spatřil požár. V tu chvíli zatroubil domluvený signál a zvonil,“ říká Jana Farová, zaměstnankyně táborského infocentra. Jeden z posledních zvoníků prý uměl léčit lidem zuby. Díky jeho šetrnosti se u něj střídali bohatí i chudí. Movitějším účtoval deset krejcarů a od chudých nechtěl nic. Říkalo se: „Když tě bolí zuby, běž na věž.“
Podle Miloše Roháčka bydlel hlásný zvoník ve věži Děkanského kostela až do roku 1956. Údržbu nejvyššího městského chronometru má dnes na starosti vyučený hodinář Pavel Kappler z Chýnova. Velkou rekonstrukci ale prováděl v roce 2004 Ivan Šmerda z Liberce. Starý hodinový stroj, který odbíjel co čtvrt hodinu, vyrobili v šedesátých letech minulého století. Čas ciferníků směřujících do čtyř světových stran se tehdy lišil o pět minut. „Dnes dochází k úplně minimálnímu rozdílu. Čtyři ciferníky spojuje společný rozvod. Na jeho různých částech může dojít k menší vůli. To se může projevit v časové odchylce na ručičkách hodin,“ vysvětluje Josef Markvart z městského úřadu.
Stejně jako hodiny na Děkanském kostele, tak i na autobusovém nádraží řídí signál z Frankfurtu nad Mohanem. „Ladí ale jen vteřinové odchylky. Také změna letního času na zimní je automatická. Opravy připadají v úvahu, když třeba dojde k poruše na kabelech. Prohlídka je nutná tak jednou do roka,“ popisuje Kappler.
Jiné je to u druhých hodin na Žižkově náměstí, které visí nad muzeem. Jsou elektromechanické se čtyřiadvacetihodinovým číselníkem.
„Potřebují servis tak aspoň dvakrát do měsíce. Fungují ještě na principu ozubených koleček, závaží a kyvadla. Kdo zná staré pendlovky, tak ví, o čem mluvím,“ říká hodinář z Chýnova. Teď pro městský úřad opravuje stroj, který v minulém století čtyřiadvacetihodinový číselník na husitském muzeu poháněl. Má i historickou hodnotu. V roce 1892 ho vyrobila pražská firma Ludvík Hainz za dvě stě zlatých. Své místo má nyní na odboru správy majetku města.
V husitském muzeu je vystavený ještě jeho kovaný předchůdce z roku 1678.
Asi největší vztah má Kappler k hodinám na chýnovské věži. Stará se o ně už třicet let. Potěší ho ale každé se signaturou, s údaji o tom, kdo je zhotovil.
„Spolupracovali na nich většinou kováři současně s hodináři. Nedávno jsem předával na zámku v Hluboké nad Vltavou hodiny, na kterých se podepsal Johan Höner z Bechyně. Jsou z roku 1741,“ svěřuje se s potěšením Kappler.
Svým řemeslem zároveň udržuje rodinné stříbro. Po otci převzal hodinářství v roce 1985, ale teprve tři roky je v oboru živnostníkem.
Že by ale měl tolik práce, aby odmítal zakázky, to říct v žádném případě nemůže. „Hodiny vlastní buď církev, nebo stát a nikdo nemá moc peněz na opravu. Rekonstrukce starožitných kousků je také finančně náročná. Každý si dneska pečlivě rozmyslí, do čeho vloží peníze,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!