Táborská věž: od euforie k vyčerpání | E15.cz

Táborská věž: od euforie k vyčerpání

Redaktor Sedmičky si na vlastní kůži vyzkoušel odehrát šachový turnaj Táborská věž. Zvítězil jen jednou.

Minimálně tři až pět partií denně s různými soupeři přes internet. Tak vypadala má příprava na letošní Táborskou věž. A vyplatila se.
Šachový turnaj patří k tradičním vánočním sportovním akcím v Táboře. Třiapadesátý ročník si nenechalo ujít devětaosmdesát startujících. Poslední prosincové pondělí na mě čekalo sedm kol. Každou partii musel hráč zvládnout během dvaceti minut.
V zahajovacím kole proti Pavlu Novákovi jsem se obával, abych si hned neudělal ostudu a neskončil v poli poražených už po deseti minutách. Proto jsem své tahy dlouho a pečlivě rozmýšlel. Když jsme nakonec zůstali v sále jedinými hráči, shlukli se ostatní zvědavci kolem šachovnice. Znervózněl jsem, nezvládl koncovku a podle očekávání prohrál. Přesto jsem si vysloužil uznání ostatních. A to mi dodalo chuť do dalších bojů.
Nabuzený jsem nastoupil proti jeho jmenovci Rudolfovi, který mě možná podcenil. Výhodu figury jsem úspěšně dotáhl do vítězného konce a mé sebevědomí prudce narostlo. „Už se nebojím ani Kasparova,“ blesklo mi hlavou a těšil jsem se na dalšího soupeře. Ani ve třetím kole jsem nezačal špatně. Proti favorizovanému Danielu Houdkovi jsem vyměnil střelce za věž, ale výhody jsem nedokázal využít. Místo zjednodušení jsem si příliš věřil a začal se utápět ve zbytečných kombinacích. „Ten mi snad čte myšlenky,“ proklínal jsem v duchu zkušeného borce, který mi zbytek partie znechutil. Porážka mě okamžitě vrátila na zem a poznamenala moje další účinkování v turnaji.

Dvakrát remíza

V následujících dvou kolech jsem nezískal ani bod. Podlehl jsem dravosti Michala Otradovce a rezignoval před bezchybnou taktikou Josefa Jindry.
„Tak a dost. Soustřeď se,“ snažil jsem se vyburcovat k posledním dvěma zápasům.
Potřebuju alespoň bod, kalkuloval jsem nad figurkami. Tím bych vyrovnal v pětiletém působení svoji obvyklou turnajovou normu. Ve vyrovnané partii proti Vladimíru Šourkovi jsem měl sice opticky navrch, ale soupeř v závěru získal pěšce navíc. Do konce mi zbývalo tři a půl minuty, protivník měl sotva polovinu mého času. Přesto jsem se dlouho nerozmýšlel nad jeho nabídkou na remízu. „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše,“ napadlo mě a připsal si půl bodu. „To bys uhrál na čas,“ divil se mému rozhodnutí kamarád Arnošt Metelec.
Před závěrečnou sedmou partií jsem už cítil únavu a vyčerpání. Ani se mi nechtělo moc přemýšlet. „Rychle všechno vyměnit. Ať mám na šachovnici co nejméně figurek,“ plánoval jsem si. Navíc jsem měl s Pavlem Duchom horší vzájemnou bilanci. Během dvou minut nám na čtyřiašedesáti políčkách zůstaly opravdu jen dvě věže a několik pěšáků. „Navrhuju remízu,“ nabízel jsem soupeři nerozhodný výsledek. Zatím ale váhal. „Ber, nebo si ještě na závěr uřízneš ostudu,“ naléhal jsem znovu. Nakonec s úsměvem souhlasil. Zatímco já si zhluboka oddychl. Moje soustředěnost by už zřejmě nevydržela a já mohl skončit předposlední. Takhle jsem obsadil devětasedmdesáté místo a přeskočil i kamaráda Arnošta Metelce. Nakonec jsem odcházel spokojený. Vždyť za vítězným Štěpánem Formanem jsem zaostal „jen“ o čtyři body. A to je na hobby šachistu slušné.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!