Světící biskup Pavel Posád: Vánoce jsou dar, nikoli povinnost | E15.cz

Světící biskup Pavel Posád: Vánoce jsou dar, nikoli povinnost

Vánoční svátky jsou nějak posunuté, podivuje se církev. Stromy na náměstích svítí už v listopadu, ačkoli by poprvé měly zazářit až na Štědrý večer a umocnit jeho význam. Ovšem už pár dní po něm se stromečky kupí u kontejnerů.

Advent je dobou očekávání. Jenomže v dnešním rychlém a netrpělivém světě už většina lidí čekat nedovede. V těchto dnech ovšem dostávají šanci se to znovu učit, protože těšit se na Štědrý den má velký smysl. A to nejen pro věřící, říká českobudějovický světící biskup Pavel Posád.

Vánoce se blíží, dokonce slýchám mezi lidmi, že se blíží neúprosně, nemilosrdně. Je normální stresovat se, že nestíháme všechny přípravy na Štědrý den?

Spousta lidí prožívá Vánoce tak, jako by měli nádherně zabalený dar. Je to balíček ve zlatém obalu, převázaný krásnou barevnou stužkou. Jenomže když ho člověk rozbalí, v mnoha případech zjistí, že je prázdný. Proto taky po Vánocích často bývá obrovské zklamání, protože lidé čekali něco a ono to nepřišlo.

Co v tom balíčku má podle vás být?

Postatou Vánoc je radost ze setkání s Bohem. To probouzí potřebnou a životodárnou naději. Je to velmi konkrétní čekání na to, že budu moci jeho prostřednictvím maximálně naplnit svůj život. Je nedostatečné realizovat se jen sám v sobě. Potřebujeme něco, co nás přesahuje a dává člověku nový rozměr.

To je spíš odpověď srozumitelná věřícím. Máte něco pro ty ostatní?

My zásadně nerozlišujeme lidi na věřící a nevěřící. Každý člověk je potencionálním věřícím schopným hledat a najít Boha, a on ho taky každý nějakým způsobem nachází – více, nebo méně. Kněz tu není pro pár babiček, ale úplně pro všechny.

Brzy budete mít možnost oslovit mnoho lidí, kteří běžně do kostela nechodí. Je kvůli tomu půlnoční mše náročnější?

Kněží někdy nemají rádi takzvané jednoročáky, kteří chodí jen na půlnoční. Já je ale vítám vždy s velkou radostí a říkám jim: Vy jste vlastně velmi častými a pravidelnými návštěvníky. To přece není málo, když člověk přijde za svůj život třeba padesátkrát do kostela. Tím, že čas teď velmi rychle plyne, vlastně chodí často.

A nevadí vám, když tito návštěvníci neznají nebo neuplatňují všechna pravidla obřadu?

Znát rituály je druhořadé. Jen je poprosím, aby se chovali aspoň jako v divadle, tedy nehlučeli, nepili alkohol a tak dále. I to se občas stává, zvlášť na severu Čech, odkud jsem přišel. Pro přílišný hluk se tam třeba jedna mše vůbec nemohla konat.

Opravdu?

Na půlnoční tam chodí hlavně středoškoláci a u náctiletých fungují zákony davu. V těch podmínkách musí mít bohoslužba jiné zákonitosti. Říkám tomu metoda rychlíku, kdy lidé nasednou a je třeba nezastavovat, aby se v davu nespustily nežádoucí reakce. Jedenáct let jsem byl vychovatelem budoucích kněží a mám z té doby spoustu postřehů. Jeden slogan týkající se mše zní: Udělej to kratší, budou tě mít radši. To je výstižné.

Tím popíráte zažité úsloví ticho jako v kostele. To už není ticho ani tam?

Do běžné liturgie samozřejmě ticho patří. Je to vlastně druh slova – co neumíme říci slovy, dokážeme vyjádřit mlčením.

Ticho leckdy dokáže silně zapůsobit, třeba v hudbě. Ale když se rozhostí ve všedním životě, dovedeme se i leknout.

Souhlasím, třeba úplně největším překvapením pro novináře bylo, když sto dvacet tisíc lidí v Brně-Tuřanech při návštěvě papeže setrvalo po podávání svatého přijímání v minimálně pětiminutovém absolutním tichu. Dovedeme zpívat, jásat i mlčet. Mlčení umožňuje, aby byl člověk sám s Bohem, a tím propojený s ostatními. A Vánoce a ticho samozřejmě patří k sobě. To vědí všichni, například z krásné písně Tichá noc.

Jaký máte recept na to, abychom dokázali prožít advent opravdu tiše a pokojně? Mě třeba uklidňuje průpovídka o tom, že není třeba doma uklízet, protože Ježíšek se narodil ve chlévě…

Čím méně člověk Vánoce chápe a je stržen jenom reklamou, tím větší je pravděpodobnost, že je neprožije dobře. Hekticky se chystáme na jeden den, jednu noc, jednu hodinu – a pak přijde druhý svátek vánoční a kontejnery jsou plné stromků. Lidé nyní končí Vánoce velice brzy, přitom církev je teprve slavit začíná. My si je vychutnáváme až do Tří králů a Hromnic, pak plynule vykročíme k velikonočním svátkům. Jdeme s Ježíšem dál až ke vzkříšení a ta cesta má logiku – narodí se, zemře a vstane z mrtvých. Na kříži na sebe dobrovolně vezme utrpení všech lidí všech dob, jeho rány nás uzdravují. V tom je obrovská šance pro každého člověka.

Takže rozprostřít Vánoce do delšího období?

Básník Alois Volkman to vystihl velmi přesně: Zaženeme ovečky do krabice, složíme betlém. Rozdali jsme několik hodin lásky. Máme ji ale přece rozdávat pořád – ne to pojmout tak, že máme zase na rok pokoj. Prolétneme adventem, zatímco správně bychom se měli zastavit a nechat advent projít námi. To davové šílenství včetně posílání milionů esemesek není normální. K prožitku Vánoc a Silvestra bych radil jedno heslo: Raději malou kytičku denně než velký věnec na pohřeb.

Sám jste zmínil, jak rychle teď čas plyne. Mluví se dokonce o zrychlování času. Co si o tom názoru myslíte?

Pocit zrychlování času souvisí s věkem. Čas je relativní pojem, vymysleli ho lidé, aby – řečeno s Voskovcem a Werichem – věděli od kdy do kdy a co. Zatímco malé dítě má zatím zkušenost s malým časem a rok je pro ně šíleně dlouhá doba, tomu, kdo má odžito déle, běží čas rychleji. Začne pociťovat, že pobyt na této zemi je omezený. Církev počítá s pojmem věčnost, ale nevěřící zjišťují, že čas pozemského života je obrovsky limitovaný. Proto jsou tak nervózní.

Působíte v českobudějovické diecézi přes rok. Loni jste sloužil půlnoční v Třeboni. Kde budete letos?

V Římově, krásném poutním místě. Jsem knězem třiatřicet let, takže budu sloužit třiatřicátou půlnoční mši ve svém životě. Půlnoční mi dá opět nelehký úkol: říkat pravdu a říci ji jednoduše. Je důležité, jakou získá člověk představu o Bohu, protože takovým se stává. Bohužel někteří lidé ho považují spíš za hasicí přístroj, který použijí, až když vypukne požár.

Přistěhoval jste se ze severních Čech, jaký máte dojem z jihu?

Nepřišel jsem jako turista, mě zajímají lidé. Na celém světě je krásně, když dovedeme ty krásy objevit. Překvapilo mě, že litoměřická diecéze je sice o čtvrtinu menší než budějovická, ale žije tam dvakrát víc obyvatel než tady. Můj první dojem je tedy daný velmi řídkým osídlením. Jako by jižní Čechy byly liduprázdné.

Kolik lidí chodí v našem kraji do kostela?

V celé diecézi asi dvacet tisíc. Je to málo a tendence je očividně klesající. V Litoměřicích už počty věřících klesly na pomyslné dno, od něhož se lze odrazit. Tady odhaduji, že do deseti let se dostaneme na litoměřickou úroveň a pak to zase půjde nahoru. To je pramenem naděje.

Jak se vám líbí v Českých Budějovicích?

Stěhoval jsem se za posledních třicet let desetkrát a vždycky říkám, že chci být zdravým patriotem toho místa, kde právě jsem. Českobudějovická katedrála je sama o sobě krásná, působivější o to, že má blízko Černou věž. Méně už jsem spokojený s poslední úpravou ze sedmdesátých let, díky níž působí velmi vyprázdněně, protože velká část mobiliáře přišla pryč.

Našel jste si tady už své oblíbené místo?

Stavbou mého srdce je klášterní kostel na Piaristickém náměstí. Mám velmi rád gotiku a tam je v krásné a čisté podobě.

Zbývá poslední týden do Vánoc. Co mohou tyto dny sdělit tomu, kdo dosud nepojmenoval svého Boha?

Podstatou adventu je čekání. Dnešní člověk velmi nerad čeká, chce věci hned, urychluje je. Dříve věděl – třeba jako v té pohádce – že jahody může mít jen někdy. Avšak teď si je v supermarketu koupí, kdy chce. Čekání prostě vytěsňujeme, jsme netrpěliví. Jenomže s čekáním je spjatá možnost těšit se na něco a vychutnat si danou chvíli. Právě tím je advent poučný pro celý život, protože si v něm člověk může zkusit zpomalit, ubrat a lépe prožívat některé věci.

Obáváme se, že si to zastavení v dnešní rychlé době nemůžeme dovolit.

Čekání není lenošení nebo nicnedělání. Je spojené s nadějí a tu všichni k životu potřebují. Kdo málo čeká, má málo naděje. Někdy bohužel slýchám, že lidé už nic nečekají. Ale každý člověk má v sobě zakódovanou touhu po štěstí a plnosti života. Byť tomu třeba neříkají Bůh, všichni něco hledají.

Pavel Posád (*1953):

1. V březnu roku 2008 se stal pomocným neboli světícím biskupem českobudějovické diecéze. Předtím působil jako biskup v Litoměřicích
2. Narodil se v Budkově na Třebíčsku, studoval gymnázium v Moravských Budějovicích, pak Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu
3. Ze stejné oblasti jako on pocházel uznávaný českobudějovický biskup Josef Hlouch, kterého Posád velmi obdivoval. Pojilo ho rovněž přátelství s oblíbeným jihočeským knězem Františkem Hobizalem
4. Jeho úkolem je nyní především pomáhat českobudějovickému biskupovi Jiřímu Paďourovi například v práci s mládeží, v oblasti školství či charity

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!