Sochy Františka Josefa ani Lenina se neměly likvidovat, míní historik | E15.cz

Sochy Františka Josefa ani Lenina se neměly likvidovat, míní historik

Karel Páral

Pátrání v zapomenutých časech věnoval Miloslav Čermák profesní kariéru historika. On sám by ale tehdy žít nechtěl.

Ve svých sedmdesáti letech si olomoucký historik Miloslav Čermák nemůže na nedostatek práce stěžovat. Ve Vlastivědném muzeu pomáhá připravovat výstavy, vydává revue Střední Morava a připravuje knížky o historii Uničova. „A také o tom, jak lidé žili, pracovali a bavili se před stovkami let,“ říká Čermák.

Zůstaly pracovní a obchodní vztahy stejné, nebo je dnes vše úplně jinak?

Svým způsobem tam není změna vůbec žádná. Člověk se vždycky musel především nějak uživit a zajistit rodinu, a to byla vždycky jeho priorita. To platilo v polovině třináctého století stejně jako dnes. Samozřejmě se nemůžeme bavit o hodnotě tehdejších a dnešních mezd, ale základní principy práce jsou v podstatě stejné. Právě na existenci a činnosti řemeslných cechů můžeme dokumentovat, co všechno musel člověk dodržovat a čím se musel řídit. Od příjímání za učně, tovaryše, až do chvíle, kdy se stal mistrem a mohl si zřídit svoji dílnu a následně provozovat vlastní živnost. Předpisy pro řemeslnickou činnost byly tehdy velmi přísné.

Narazil jste na typ řemesla, který už dnes lidé ani neznají?

Kdybychom dnes vyjmenovali několik řemesel, která běžně známe, tak je spočítáme na prstech obou rukou. Ale například v roce 1427 působilo v Olomouci na sto padesát řemesel! Ta bychom dnes pochopitelně nenašli. Existovala úzce specializovaná řemesla, která zanikla. Třeba proto, že není taková potřeba vyrábět meče, přílby a brnění. Chodíme také podstatně střídměji oblečení než naši předkové. Ti si na módu velmi potrpěli, pochopitelně pokud na to měli. Existovala také řada řemesel, která se zabývala výzdobou šatstva, třeba vyšíváním krajek, lemováním, zhotovováním prýmků a různých ozdob.

Která další řemesla už dnes neexistují?

Kdysi byla mezi řemesly řada specializací. Stávalo se, že v jednom řemeslnickém cechu byli pekaři a další řemeslníci, kteří vyráběli různé druhy pečiva, jiný však tvořilo několik řemesel opracovávajících dřevo. Byli v něm loukotníci, koláři, stoláři, řezbáři i truhláři. Také obuvníci nevyráběli jen nové boty, ale někteří opravovali starou obuv. Postupně však některá řemesla zanikala, slučovala se a nakonec jich zbylo asi padesát.

Lákalo by vás v té době žít?

Nesmírně by mě lákalo tu dobu poznat a nasát její atmosféru. Ale jen na pár měsíců. Celý život bych v době před několika stoletími strávit nechtěl.

Co by vás nejvíce zajímalo, kdybyste tu možnost měl?

Přál bych si například na vlastní oči vidět, jak vypadala olomoucká pevnost v době jejího největšího rozkvětu v šedesátých letech osmnáctého století. Nebo spatřit opevněnou Olomouc ve století čtrnáctém. Strašně rád bych věděl, jak vypadal první olomoucký orloj kolem roku 1500. A spoustu jiných věcí. Ale právě proto, že se zabývám tím, jak lidé žili, tak si zároveň uvědomuji, jak lehce bych mohl onemocnět. To bylo velmi běžné a v podstatě neexistovaly řádné léky, kvalitní lékaři ani žádné prostředky, které by dovedly zabránit různým epidemiím. Navíc byla tehdejší doba plná předsudků a neférového jednání ze strany majetnějších vůči těm chudším. K tomu ještě připočtěte válečná nebezpečí a různé další pohromy, proti kterým byli lidé bezmocní.

Dnešní lidi asi nejvíce děsí tehdejší trestní právo. Setkal jste se s případy, že byl někdo přísně potrestaný za prohřešek, za který by dnes dostal třeba pokutu?

Třeba za drobnou krádež, což se dnes řeší domluvou a náhradou škody, mohl přijít provinilec o ruku. Přestupků a zločinů bylo podstatně více než dnes. Písemné doklady, jako například nejstarší olomoucká městská kniha z let 1314 až 1440, nám poměrně přesně říkají, že v časovém rozmezí necelých třiceti let došlo k téměř osmi stům případům zabití, vražd, loupeží, znásilnění a dalších zločinů.

Jak se tyto činy konkrétně trestaly?

Za křivou přísahu například příslušnému člověku uřízli jazyk a přibili ho na pranýř. Nevěrné dívky skončily přivázané k pranýři, kde strávily hodiny až dny, aby se na ně lidé mohli podívat.

Mohl si na ně každý hodit třeba kamenem? Měly tyto ženy vůbec nějakou možnost ochrany proti takovým taútokům?

Neměly. Ale k fyzickému napadání v těchto případech většinou nedocházelo, spíše k slovním urážkám. Běžná byla také takzvaná proskripce, tedy postihování a vyhánění lidí z města. Člověk mohl být trestán prakticky za cokoliv. A taky se mohl leckdy k něčemu připlést, aniž by jeho obvinění mělo opodstatnění.

Tresty se odehrávaly přímo ve městě?

Musíme rozlišovat tresty za běžné přestupky a tresty hrdelní. Pokud se o trestání menších deliktů podle městského práva, u těch se trest odehrál vždy na místě veřejném, kde se konaly trhy a nacházely se nejdůležitější budovy. Toto místo bylo vždy na Horním náměstí na jeho jižní straně u radnice. Dnes na něj upozorňuje v dlažbě kovová tabulka.

Popravy byly na náměstí?

Několik hrdelních trestů se zde odehrálo, ale spíše před západní stranou radnice. Jinak se popravovalo mimo město, v oblasti takzvaného Šibeníku. To je na stejnojmenném místě, kde dodnes stojí objekty pozdějšího vojenského opravárenského závodu.

Jste odborníkem na historii olomouckého orloje. Nezřídka jsem se setkal s názory, že by bylo správné stávající „socialistický“ orloj zrušit a vrátit mu jeho předcházející podobu. Souhlasil byste s tím?

Olomoucký orloj je z několika důvodů jedinečnou světovou raritou. I proto, jak dnes vypadá. Nejsme rádi, že je zachován ve stylu socialistického realismu, a věřím, že většině obyvatel města se to nelíbí. Nicméně je to realita.

Ale zároveň škoda, alespoň při pohledu na stará vyobrazení.

Musíme si uvědomit, že orloj prošel za pět století několika proměnami. První písemná zmínka pochází z roku 1519, vznikl tedy někdy kolem roku 1500. My však známe jeho první podobu až z roku 1561. O sto let později se uskutečnila proměna v renesančním stylu. Nejcennější pak byla přestavba v roce 1742 s Handkeho výzdobou. Nejvýznamnější byla přestavba v roce 1898 v duchu klasické německé pseudogotiky, nesmírně efektní a atraktivní. Z té doby se nám zachovala spousta součástí.

A pak orloj utrpěl za války. Bylo nutné ho takto předělat?

Orloj byl sice poškozený, ale ne natolik, aby se nedal obnovit. Došlo k poškození pouze jeho přední části, stroj ale přežil bez úhony a slouží dodnes. Jeho poškození bylo spíše záminkou k rozhodnutí o jeho rekonstrukci.

Existovaly výrazné pokusy o návrat orloje k některé z dřívějších podob?

V roce 1990 jsme založili Asociaci pro obnovu olomouckého orloje, ta dokonce ještě existuje. Ale protože jsme tehdy nezískali souhlas především památkového ústavu, ale ani města jakožto majitele radnice i této památky, nemělo význam tuto záležitost dále rozviřovat. Kdyby náhodou někdy k rekonstrukci došlo, byla by nesmírně náročná, ale jistě by se to dalo řešit. Stále je otevřená otázka, jak by měl orloj vypadat. Před těmi více než dvaceti lety jsme navrhovali vyhlásit na jeho vzhled celosvětovou soutěž.

Takže dnes už nemá smysl něco měnit?

Gotický oblouk, ve kterém orloj byl, je tam už pět set let. A současný orloj Karla Svolinského je světovou raritou dokumentující padesátá léta dvacátého století, tedy období umělecké tvorby v duchu socialistického realismu. Současný orloj by rozhodně nebylo správné ničit, ale umístit tam, kde by korespondoval například s tehdejší bytovou výstavbou panelových domů. Nebo třeba v dvorním traktu Muzea umění, jako vzácný exponát socialistického realismu.

Domníváte se tedy, že by neměly podobné doklady historie mizet?

Určitě je škoda ničit různá sousoší, která vypovídají o historii. To je můj osobní názor. Vezměte si třeba Masarykův pomník, který třikrát zbourali a zase postavili. Každý režim se s těmito věcmi potýká a má s nimi problémy. Zbytečně. Před radnicí tak dodnes mohla stát socha Františka Josefa I., stejně jako na Palachově náměstí sousoší Stalina a Lenina. Tyto památky by se neměly likvidovat. Spíše by se u nich mělo vysvětlovat mladým lidem, proč, kdy a za jakým účelem vznikly, a z jakých důvodů to nebylo vhodné.

Nedávno jste napsal knihu, v níž se podrobně zabýváte historií olomouckých hospod. Jak moc se tento svět ve srovnání s dneškem proměnil?

Ještě v polovině devatenáctého století byl malinký výčep téměř v každém druhém či třetím měšťanském domě. Nebyly to hospody v dnešním slova smyslu, ale výčepy s pivem. Od poloviny devatenáctého století ale došlo k jejich likvidaci a vznikaly spíše větší restaurace. Tomu učinilo přítrž období po druhé světové válce, kdy byly i hospody socializovány a jejich počet podstatně klesl. Dnes se sympaticky blížíme minulému trendu.

Co se změnilo z pohledu návštěvníka?

V šestnáctém století lidé do hospody chodili především proto, že nebylo kam jinam jít, že neexistovala kina, divadla či televize. Když se chtěl člověk něco dozvědět, zašel do hospody. Toto dnes ještě částečně platí ve venkovských hospodách, které jsou střediskem společenského dění, získávání kontaktů a informací.

A s dnešními hospůdkami ve městě jste spokojený?

Líbí se mi, že možností v historickém jádru Olomouce je spousta, podstatně víc než před deseti lety. Restaurace se většinou liší nabídkou, ale jinak jsou poměrně stejné. Trošku mi tady schází typická hospoda, kterou jsem chtěl ještě před několika lety vybudovat, ale nakonec k tomu nedošlo.

Jak by měl takovýto váš vysněný podnik vypadat?

Jednalo by se o staročeskou hospodu zařízenou přesně tak, jako kdysi například v sedmnáctém století. Pivo by hosté popíjeli z kameninových džbánků, podávala by se výhradně jídla dobové kuchyně a svítily by tam svíčky.

MILOSLAV ČERMÁK

• Narodil se v roce 1941 v Olomouci.
• Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, obor historie - bohemistika.
• Působil ve Vlastivědném muzeu v Olomouci a ve Státním okresním archivu Olomouc. Ve své odborné práci se zabývá dějinami Olomouce.

• Od roku 1995 řídí a dvakrát ročně vydává vlastivědnou revue Střední Morava, v současné době chystá její třiatřicáté číslo.

Autor: Karel Páral
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!