Sladcí diblíci. Ale pozor na nit | E15.cz

Sladcí diblíci. Ale pozor na nit

Některé vánoční zvyky z Hradecka přetrvaly dodnes. Zreznout nůž v bochníku už ale nechá málokdo.

Když vytáhne Ivana Krejčová přes sto let starý ohmataný sešítek s recepty své babičky Anny Břeské, vždycky se jí rozzáří oči. Před letošními Vánoci si mezi starými rodinnými recepty vybrala k vyzkoušení předpis s tajemným názvem Jindřichohradečtí diblíci.

„Peču šíleně ráda. Domácí vánočky, chleby a vlastně všechno. Čas od času vezmu babiččin notes a zkouším,“ říká Krejčová. Líbí se jí jazyk, jakým recepty zapisovala. „U diblíků je třeba upozornění, že se nesmí jíst nit,“ směje se šestasedmdesátiletá Krejčová.

Zatímco dnes je pro většinu lidí cukroví, a vůbec dobré jídlo, na Vánoce samozřejmostí, dříve to tak nebylo. „Chudí cukroví nepekli. To bylo výsadou měšťanských rodin,“ vysvětluje etnografka Alexandra Zvonařová.

Častěji než sladké vařili Hradečáci hrachovou a čočkovou polévku. Věřili, že jim to přinese víc peněz. „Kapra hospodyně pekly v troubě nebo upravovaly na modro či na černo,“ tvrdí Zvonařová. Podle ní nechyběl na stole kuba nebo hubník. Tedy jídlo, které připomínalo velikonoční hlavičku, navíc do něj kuchařky přidaly ještě houby. Když si dal Hradečák muziku, jedl rozvařené sušené ovoce. Chybět nesměla švestková omáčka a calta. To je dnešní vánočka.

Svátky ale nebyly jen o jídle. Mezi lidmi ve městě a okolí kolovala spousta pověr. Zvyky dlouho dodržovali hlavně na vesnicích. „V Jarošově například dívky večer klepaly na kurník a čekaly, jestli se první ozve kohout nebo slepice. Když se ozval kohout, tak se dívka vdala. Také dávaly do kynutých knedlíků jména svých nápadníků a čekaly, který vyplave první,“ upřesňuje zvyky na Jindřichohradecku Zvonařová.

Vdavekchtivé dívky koukaly někdy do komína nebo do studně, kde se měla objevit podobizna nastávajícího.

Ve Střížovicích zase zabodávali nůž do buchty nebo chleba. Podle toho, jestli za několik dnů zrezl, nebo ne, se odhadovali lidé zdraví své a zvířat v domě. Svoje ustálené zvyky měli i Hradečáci. Ponocný, který na Štědrý večer chodil po Hradci a troubil, dostával v každém měšťanském domě výslužku. Čtyřiadvacátého byli všichni pohromadě a nikam nechodili. Ani další den hospodyně neuklízely a nestlaly. Druhý den vánoční byl časem koled a návštěv. Čeledíni odcházeli ze služby, dostávali výplatu, a tak si ten den užívali v hospodě.

Dřív než stromečky, které měli bohatí Hradečáci až na konci devatenáctého století, byly v rodinách betlémy. V každém domě za oknem svítil alespoň jeden.
„Na největší chodili lidé samozřejmě ke Krýzům. Pan Krýza točil klikou a všichni obdivovali, co za rok udělal nového,“ říká Zvonařová.

Teď je největší lidový mechanický betlém k vidění v hradeckém muzeu.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!