Sedm statečných vyjíždí. Vyberte jejich nejodvážnější čin z loňského roku | E15.cz

Sedm statečných vyjíždí. Vyberte jejich nejodvážnější čin z loňského roku

Sedm lidí, které spojuje jedno. Statečnost. Čtenáři Sedmičky nyní mohou z jejich pěti příběhů vybrat hrdinský čin loňského roku.

Záchrana při povodni, zesměšnění neonacistů, zfackovaný kapsář. Někteří hrdinové následujících příhod prokázali odvahu při plnění svých povinností, jiní se zachovali statečně v situaci, ve které se ocitli proti své vůli. Uznání si ale zaslouží všichni.

1. Karel Jakubík a Zdeněk Neubauer: záchrana při povodni Počátkem července zasáhly Děčínsko záplavy. Dolními Habarticemi se říčka Bystrá prohnala hned dvakrát. Nejprve v pondělí prvního a pak v sobotu 4. července. Druhá záplava byla horší. A právě tu se pokusil padesátiletý Karel Kramosil z Dolních Habartic přečkat u křižovatky na Mladou Bukovinu na stromě. Voda ale stále stoupala, proud sílil a s mužem ve větvích to začalo vypadat zle.
„Zavolala nás jeho manželka, že zůstal na stromě uvězněný a nemůže se odtamtud dostat. Myslel, že se voda jen přežene,“ říká policista Karel Jakubík. Spolu s kolegou Zdeňkem Neubauerem hned vyrazili na místo, od místních si půjčili lano, a vydali se do dravého proudu. Rozvodněná Bystrá jim v jednu chvíli sahala až po prsa. „To víte, že jsme měli strach. Proud byl opravdu silný,“ přiznává Jakubík. Nakonec se jim podařilo ke stromu dostat. Hodili Karlu Kramosilovi lano a dostali ho na břeh. Celé drama trvalo asi dvacet minut.
Ojedinělý příběh by nejspíš zapadl. Policisté se jím nikde nechlubili. Lidé z Habartic ale vše sepsali a poslali s děkovným dopisem nejen na obvodní oddělení do Benešova nad Ploučnicí, kde oba muži slouží, ale i na policejní odbor v Děčíně a krajské ředitelství v Ústí nad Labem. Karel Jakubík a Zdeněk Neubauer nakonec dostali za svůj čin medaili za statečnost.

2. Emília Jandová: zahnala lupiče Loni 17. února to na poště v ústecké čtvrti Brná vypadalo na klidnou službu. Nebyl výplatní termín pro důchody, lidé nechodili, a tak Emília Jandová za přepážkou vyřizovala běžnou agendu. Mladíka v černé čepici, který jen tak postával v koutě, si nijak zvlášť nevšímala. Až když se podívala lépe, zjistila, že na hlavě nemá čepici, ale kuklu. „Nejdřív jsem myslela, že je to nějaká legrace. Jsme tady skoro vesnice, všichni se známe. Tak jsem mu říkala, ať neblbne,“ vzpomíná přepadená pošťačka. Mladík ale ukázal pistoli a náboje a řekl, že chce peníze. Policie i vedení pošty v takovém případě radí neodporovat. Emílii Jandovou ale lupičova drzost naštvala. Rozhodla se, že mu peníze nedá. „Asi se ve mně probudila slovenská krev,“ vtipkuje žena původem ze Slovenska. Nejprve lupičovi nabídla drobné. Když trval na tom, že chce vše, co je v šuplíku, prošla se nejdřív po místnosti. „Přemýšlela jsem, co se může stát. Když mě bude chtít zastřelit, udělá to tak jako tak. Tak jsem spustila alarm,“ říká Jandová. Byl to zoufalý krok. V prázdné budově obklopené zahradami na alarm nikdo nezareagoval. Lupiče ale zvuk sirény vyděsil natolik, že začal prchat. V tu chvíli zrovna přijížděl k poště soused Petr Matějů. Když viděl, jak z pošty někdo vybíhá, strhává z hlavy kuklu, naskakuje do připraveného auta a rychle odjíždí, bylo mu vše jasné. Rozjel se za ním a zavolal linku 158. V Ústí na Předmostí policie pětadvacetiletého lupiče dopadla. Za přepadení pošty později dostal tři roky vězení.
„Dnes už bych mu ty peníze dala,“ říká pošťačka. „Když odsud vyběhl, všechno mi došlo. Schovala jsem se za roh a s hrůzou čekala, kdo přijde. Nevěděla jsem, že utíká pryč. Mohl se schovat na chodbě, na záchodě, mohl být kdekoliv. Ani nevím, jak jsem vymačkala číslo na policii. Těch dvacet minut, než přijeli kriminalisté, bylo k nepřežití,“ svěřuje se Jandová.
Po přepadení zůstala týden doma. Pak si uvědomila, že se strachem se žít nedá. Buď půjde zase do práce, nebo bude muset odejít z pošty. Vrátila se za přepážku. Jako malou satisfakci dostala od pošty týden v lázních na srovnání psychiky.

3. Miroslav Brož: postavil se neonacistům Miroslav Brož z Ústí nad Labem pracuje pro Úřad vlády jako expert na extremismus. Problematikou neonacismu se zabývá již delší dobu. Když se loni 15. února objevila na neonacistických webech pozvánka na pochodňový pochod ústeckým centrem, působil zrovna v místní pobočce společnosti Člověk v tísni.
„Hned druhý den jsme se na poradě bavili, že musíme nějak zareagovat,“ říká Brož. Až dosud se totiž odpůrci neonacistů nedokázali sjednotit, aby ukázali, jak silná nevole veřejnosti proti jejich akcím existuje. To se nyní mělo změnit. Na řetězový e-mail upozorňující na chystanou akci se ozvala spousta lidí i představitelé mnoha institucí – muzea, Galerie Emila Filly, divadla, Činoherního studia, Památníku Terezín, Památníku Lidice a tak dále. Společně založili iniciativu V Ústí neonacisty nechceme, kterou vedl právě Miroslav Brož. „Nebylo to jednoduché. Musel jsem řídit a úkolovat dvacet lidí, kteří byli starší než já a většinou ředitelé nějakých institucí. Snažil jsem se proto vytvořit atmosféru jako byla v Občanském fóru a sám chtěl jít příkladem,“ říká. Iniciativa brzy získala i aktivní podporu vedení města. Zorganizovala kampaň Ukaž neonacistům záda, při které několik tisíc lidí dalo najevo svůj nesouhlas s neonacisty tím, že se vyfotilo zezadu.
Fotky pak lemovaly 18. dubna trasu neonacistického pochodu. Neonacisti museli překousnout i velkoplošný snímek přímo nad hlavami svých řečníků, na kterém jim záda ukazovaly děti z Lidic. Iniciativa také s pomocí historiků vyvracela neonacistické dezinterpretace dějin, poukazovala na skutečnou tvář neonacismu a tři dny před pochodem uspořádala na Mírovém náměstí protestní koncert.
Miroslav Brož v té době pracoval šestnáct hodin denně. „Přišel jsem kvůli tomu o psa. Musel jsem ho brát s sebou do kanceláře, a jak byl nevyběhaný, den před pochodem ho srazilo auto,“ vzpomíná Brož.
Den po pochodu vyvěsili neonacisté na svých webech černou listinu s fotografiemi a osobními údaji o organizátorech iniciativy, včetně adres a telefonních čísel. „Asi týden mi pak chodily SMSky, že se na každou svini najde řezník a pro mě, že ho už mají. Ani jsem to pak už nečet a rovnou mazal,“ říká Brož. Policie výhrůžky kvalifikovala jako přestupek a odložila.
Sám Brož tvrdí, že je na takový adrenalin zvyklý už z doby, kdy měl na starosti obchodníky s heroinem a mafiánské lichváře z Předlic. „Záleží na úhlu pohledu. Buď jsem odvážnej, nebo má pravdu manželka, která tvrdí, že jsem hloupej, když nemám strach,“ směje se Brož. Pak ale zvážní. „Víte, když se lidé nepostavili zlu za nacistů, měli jako alibi, že by mohli skončit na gestapu a na popravišti. Za komunistů měli jako alibi, že by mohli skončit ve vězení, přijít o práci a jejich děti by nemohly studovat. Dnes ale žádné takové alibi neexistuje. Jen lenost,“ uzavírá Brož. Po vzoru Ústí poté začaly neonacisty vítat obdobné iniciativy i v dalších městech. Vznikly například iniciativy V Plzni neonacisty nechceme nebo V Přerově neonacisty nechceme.

4. Kamil Mastík a Jan Vajsejtl: zachránili napadeného Začalo to jako běžný sousedský spor. V paneláku v ústecké ulici U Pivovarské zahrady došla 18. srpna krátce před půlnocí jednomu z obyvatel trpělivost s hlučnými sousedy a šel je ztišit. Oni se na něj místo toho vrhli. Co dělat měla nakonec i hlídka strážníků.
„Už před barákem byl slyšet křik z chodby. Vběhli jsme dovnitř a viděli, jak v prvním patře skupina Romů bije nějakého muže. Měl obličej celý od krve, jeho manželka křičela,“ vzpomíná strážník Kamil Mastík. Strážníci se museli ke zbitému muži téměř probojovat, aby jej z dosahu útočníků odtáhli. „Útočili přes nás pořád dál. Křičeli: „My tě zabijeme!“ Bylo jich asi osm nebo devět, byl tam zmatek,“ říká Mastík. Muže nakonec strážníci ubránili. Nebylo to ale jen tak. Kamil Mastík si z potyčky odnesl tržnou ránu u levého oka a roztržený ret. Musel na šití.
Jan Vajsejtl skončil s pohmožděnými žebry, zády a třísly. Oba pak strávili delší dobu v pracovní neschopnosti. Od primátora později dostali medaili za záchranu lidského života. Útočníky převzala republiková policie a obvinila je z útoku na veřejného činitele.

5.Margita Rohlenová: ztrestala zloděje Loni na Dušičky se Margita Rohlenová vracela ze hřbitova domů do Chabařovic a na zastávce dvanáctky u autobusového nádraží si povídala se známým. Mladíka vedle si ani příliš nevšímala. Protože byla zima, nepřišlo jí ani divné, že je celý zahalený a není mu vidět do tváře. Když pak nastupovala, cítila zezadu divný tlak, jakoby jí někdo držel kabelku. „Říkám si ještě, co se ty lidi tak tlačej? Pak jsem si sedla, kouknu z okýnka, a ten kluk, co s námi čekal deset minut na autobus, odchází pryč. V tom mi to blesklo. Podívám se, kabelka otevřená, peněženka fuč,“ vypráví žena. Hned se rozeběhla za řidičem, aby jí zastavil. Vyběhla z vozu a utíkala směrem, kterým mladík zmizel. „Uviděla jsem ho u Správy sociálního zabezpečení. Stál tam s nějakou ženskou a dvěma dalšími kluky, všichni v kapucích. Zrovna si dělili kořist. Přišla jsem pomalu zezadu, aby si mě nevšiml, a chytla ho za krk. Už ani nevím, co jsem mu při tom řekla. Chtěl se otočit a peněženku mi podat. Ale já jak byla v ráži, tak jsem si toho ani nevšimla, a takovou mu jí flákla…,“ směje se při té vzpomínce ještě dnes.
Žena, která zlodějskou bandu nejspíš vedla, rychle hodila peníze na zem a řekla jen: „Na!“ Pak všichni utekli. „V peněžence jsem měla asi jedenáct set a všechny doklady. Kartu, občanku, režijku, řidičák. Vrátili mi vše. Nebylo to nic příjemného, ale strach jsem neměla. V tu chvíli jsem měla takový vztek, že bych se nebála ani čerta,“ dodává s úsměvem Rohlenová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!