S kitem jde někdy o život | E15.cz

S kitem jde někdy o život

5. srpna 2010 • 14:32
Zábava, adrenalin, ale také odřeniny a naražená žebra. To je buggykiting. Jízda ve vozíku, který pohání padák.

Prohánět se na buggyně, lyžích nebo surfu, který táhne padák. Netradiční sport zvaný kiting přivedli jako první na Táborsko Jiří Jelínek a jeho kamarád Lukáš Fencl.
„Nejdříve jsme si padák pouštěli jen jako draka. Až později jsme zjišťovali, co všechno se s ním dá dělat,“ usmívají se.

Kite může nadšence táhnout na vodě na kiteboardu (speciálním surfu), po sněhu na lyžích, po zemi na mountainboardu (prkno podobné skateboardu), kolečkových bruslích nebo v buggyně.
Právě tu si Jiří Jelínek vybral. Za padák dal čtyři a půl tisíce korun, za tříkolku čtrnáct tisíc, spolu s doplňky se cena vyšplhala přes dvacet tisíc korun.

Bez chráničů to nejde

Začátky na všechovském letišti nebyly jednoduché, zvlášť když se dnes třiačtyřicetiletý sportovec neměl od koho učit. „Studovali jsme z internetu. Viděli jsme, jak se frajer přivázal k buggyně a vylétl do vzduchu. Pak spadl na zem a jel dál. To já vylétl, spadl na zem a měl vyražený dech a naražená žebra,“ popisuje zážitek Jelínek.

To ale ještě nebyl nejhorší zážitek. „Jednou Lukáš nepřijel, takže jsem jezdil sám. Sedl si, jen mírně zvedl padák, tím on dostane největší tah. Vyrvalo mě to z buggyny a táhlo po letišti po asfaltu. Byl jsem orvanej jak pes. I kožený pásek byl celý prodřený. Odnesl jsem to nalomeným žebrem a odřeninami po celém těle,“ vzpomíná.

Pro jezdce jsou důležité helma a chrániče. Hlavně na lokty a kolena. „Když jsem měl helmu poprvé, vlétl jsem do pole přímo na kámen a byla v ní normálně díra! Když je vichr, je to o život,“ říká Jiří Jelínek.

Jeli i čtyřicítkou

Vítr je ovšem pro kiting třeba, bez něj by se buggyna do pohybu nedostala. „Vždycky jsem si na internetu našel, jaké mají být v Táboře povětrnostní podmínky. Minimum jsou čtyři metry za sekundu, při šesti nebo osmi už létáme hodně dobře i s menším padákem,“ radí zájemcům.
A jaká je maximální hranice? Prý kolem čtrnácti metrů za sekundu. „To už je vichřice. To zvládnou ukočírovat jen machři,“ kývá uznale hlavou Jelínek.

Díky pravidelnému tréninku se oba parťáci časem zlepšili. Pokud to počasí dovolilo, jezdili na všechovské letiště každý týden. „Zkoušeli jsme i různé parádičky, třeba jízdu po dvou kolech,“ chlubí se.

Při velkém větru buggyna dosáhne v mžiku velké rychlosti. Nejvíc prý jeli asi čtyřicet kilometrů v hodině. „Měřili jsme to autem,“ vysvětluje Jelínek.

Jezdit se podle něj dá také pozadu, i když je to dost náročné. Zvlášť když se nedá brzdit. „Jenže pořád jen po rovině, to člověka nebaví,“ usmívá se.

Autor: Jan Suchan
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!