„Rozjezd kariéry? To je tedy drezína“ | E15.cz

„Rozjezd kariéry? To je tedy drezína“

Petra Matouška lidé nyní potkávají v rolích násilníka a stěhováka. První hraje na plátnech kin, druhou žije v realitě.

Před dvanácti lety založil Divadýlko na dlani. Po působení v sále Domu s pečovatelskou službou v bývalých Žižkových kasárnách se usídlili v Debři. Skoro šest let prostory zvelebovali a učili diváky k nim chodit. Teď se stěhují. Kvůli penězům.

Jak dlouho jste zvažovali odchod?
Poslední rok. Postupně jsme platili stále více za provoz. Mám pocit, že to někdy nebylo fér, ale se stisknutými zuby, kvůli našim divákům, určitému pohodlí a jistotě, jsme to přetrpěli. Teď už ale číše přetekla. Jsme občanské sdružení, ne profesionálové, peníze získáváme jen hraním a z grantů. V určité chvíli už jsme náklady nemohli utáhnout, došli jsme na hranici, kdy nad naší činností visel Damoklův meč. Oslovili jsme město, které má víc možností než soukromníci a jednali s ním o dvou prostorech. Jednou z možností byl návrat do sálu Domu s pečovatelskou službou.

Proč z něj sešlo?
Prostor není vyloženě divadelní, potřeboval by zásadní úpravy, probourávali bychom tam nějaké stěny, jiné zase zadělávali. Navíc bychom se dostali do střetu zájmů se Službou škole MB a skupinami důchodců kolem Evy Peškové či Heleny Červené. Také spolupořádáme hudební Saloony v modrém, což by mohlo být složité, protože obyvatelé domu by si asi po osmé hodině večer stěžovali na hluk. Předešli jsme tomu a domluvili jsme se s ředitelem Domu kultury Pavlem Filipem. Nabídl nám Divadelní sál, můžeme si tam uskladnit kostýmy i rekvizity a náklady pro nás budou daleko přívětivější.

Nebudete ale ve svém… Ano, musíme se vyrovnat s tím, že máme určené hodiny, kdy tam můžeme být, a také, že foyer je jaksi citově rezistentní. Po zkušebním půlroce uvidíme, jak se shodneme s vedením Domu kultury na jeho případné úpravě do divadelnější podoby. Jsme rádi, že tam můžeme být. Přesto to ale vnímáme jako provizorium. Je to takové naše Prozatímní Divadýlko na dlani.

V Debři vás navíc nedávno vykradli.
Byl to hnus, zloději prošli celé divadlo a do všeho se podívali. Ukradli třeba pípu. Ta bohužel nebyla naše, půjčili jsme si ji z pivovaru Klášter. Pak nám odnesli sedm tisíc korun z kas, které výjimečně nebyly vybrané. Náhoda? Zlodějům přeji, aby se jim nic zlého nestalo, aby si to užili, ale ať mi radši nechodí na oči.

Divadýlko bylo malé, k tomu se váže i jeho název. Ponecháte si ho?
Samozřejmě. Vznikl proto, že jsme na začátku neměli nic. Za svou existenci jsme vepsali stopu do amatérského dění nejen v Mladé Boleslavi, ale také v Česku, postoupili jsme třikrát za sebou na celostátní přehlídku amatérského divadla do Děčína, jednou na Hronov, něco za sebou máme a název zůstává.
Jak se se starým prostorem rozloučíte?
Nerad bych, aby to bylo příliš emotivní. Loni jsme uvedli jako scénické čtení Vánoční povídku od Ludvíka Aškenazyho. Ve čtvrtek 16. prosince, kdy přijdou do Debře diváci naposled, ji zahrajeme poprvé jako představení se živou muzikou. Před ní bude půlhodinový koncert kapely Isara a po ní koledy. Chceme poděkovat divákům, že k nám chodili a vyzvat je, aby přišli i do Domu kultury. Hlavně žádnou nostalgii. Ve zdech jsme nechali pozitivní energii, legraci, občas vztek, ale takový tvůrčí, když jsme se rozčilovali nad něčím, co někdo neumí, či nechápe. Jinak jsme tam vesele žili a občas pili.

Stále znovu začínáte, řekl jste si někdy, jestli to má cenu?
Nadávám a štve mě to, na divadlo bych se ale asi nikdy nevykašlal.
Ostatně snažil jste se i o profesionální dráhu…
Před vojnou jsem se dvakrát hlásil na herectví na DAMU. Podruhé jsem se dostal do druhého kola. Pak ale přišla vojna, první manželství, první dítě a už jsem to nezkoušel.

Teď hrajete ve filmu Piko, jak jste se k tomu dostal?
Byla to náhoda. Jsem zaregistrovaný u dvou castingových agentur, na jaře jsem točil spot pro společnost Rigips Modré ticho. Večeřel jsem v něm jako tatínek s dcerou a ženou. Na první kolo castingu jsem tehdy nemohl. Ale pak volali, že si mě vybrali, ať na další určitě dorazím. Tam si mě podle ksichtu všiml režisér Tomáš Řehořek, který natočil třeba film Proměny a někdy v červnu mi nabídl roličku v Piku. Natáčení bylo zajímavé. Setkal jsem se s Rosťou Novákem či s Pavlem Melounkem. Tomu byl film nakonec věnovaný (publicista a filmový producent zemřel letos 1. září – pozn. red.).

Absolvoval jste vyhrocené scény včetně sexu s mužem.
Měl jsem jako tatínek hlavního hrdiny dva natáčecí dny. V prvním jsem bil jednu z českých hereček Vandu Hybnerovou, ve druhém jsem točil to s mužem. Z toho jsem byl notně překvapený, protože jsem lajdák a přečetl jsem si jen části scénáře se svým textem. Tuhle scénu beze slov jsem vynechal. Když jsem přišel na plac, všichni se mě ptali, jak se cítím. Tak jsem se to dozvěděl. Mladý kolega zase litoval, že si už nikdy nezahraje prince. Ale byla to zajímavá zkušenost.

Chystáte něco dalšího?
Teď zrovna nic. Ale nedávno jsem točil epizodní roli v seriálu Ulice.

Takže se vám vlastně rozjíždí herecká kariéra?
To tedy dost pozdě, je to spíš taková drezína než vlak. Beru to jako zajímavé zpestření.

A do poroty soutěže Popelka na dlani na jaře přijede zmlácená Vanda Hybnerová?
To by mohla, to je dobrý nápad.

PETR MATOUŠEK
narodil se 4. prosince 1967 v Mladé Boleslavi
ženatý
ředitel Městských kulturních zařízení Bělá pod Bezdězem
hrál v Koláru, Divadle poezie Jarky Jenčíkové, pracoval v boleslavském divadle, je principálem Divadýlka na dlani
lidé jej zaznamenají v novém filmu Piko

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!