„Rodinné klany“ v archivu i na jevišti | E15.cz

„Rodinné klany“ v archivu i na jevišti

3. srpna 2010 • 22:58
V Hradišti a okolí žijí rodiny, ve kterých se povolání dědí z rodičů na děti. Ať už to jsou archiváři, herci nebo muzikanti.

Dětství mezi kulisami

Když šli kamarádi na pískoviště, Petr Hoffmann šel do divadla. Rekvizitářky udělaly snídani, herečky rozdaly výchovné rady. „Vyrůstal jsem v divadle. Viděl jsem všechny premiéry, všechna představení a v herecké lóži jsem měl vysezený důlek,“ připomíná s úsměvem Petr Hoffmann.

Na něm i jeho bratrovi, který zase trávil čas s divadelními techniky, to zanechalo stopy. Teď má rodina v Hradišti vlastní divadlo, ve kterém se potkávají synové s otcem i dalšími blízkými. „Rozumíme si a myslím, že se o sebe navzájem opíráme,“ konstatuje Hoffmann.

S hraním přitom začínal tajně. Rok a půl chodil do kroužku hradišťské základní umělecké školy a otci se svěřil až před premiérou prvního představení. „Táta nám hraní vyloženě zakazoval. Říkal, že musíme dělat nějakou normální práci,“ vzpomíná Petr Hoffmann.

Nakonec proto vystudoval uměleckou keramiku, ale k hraní utíká čím dál víc. „Teď spolu hrajeme třeba ve Zkrocení zlé ženy a užíváme si to,“ říká otec Karel Hoffmann. V rodině se podle něj prakticky o ničem jiném než o divadle nemluví. Však i zatím nejúspěšnější představení Princové jsou na draka, které už mělo 120 repríz, vzniklo při společném posezení v hospůdce.

Archiv? Žádná nuda

Dlouhé chodby, stará tajemná budova. To byl dětský svět malého Lukáše Čoupka. V historicky památné budově Státního okresního archivu v Uherském Hradišti pracoval jeho otec jako ředitel, maminka jako archivářka. „Výborně se tady běhalo nebo jezdilo s vozíkem. Užíval jsem si to,“ vzpomíná současný ředitel, který funkci převzal po otci.

Za rodiči chodil jak pro radu po hodinách dějepisu, tak si rád poslechl vyprávění o historii Hradiště. Přesto doma nikdy neslyšel, že by bylo dobré, aby se „potatil“. A neslyšela to ani jeho sestra, která sice původně studovala informatiku, ale nakonec zakotvila na stejném místě. „To pro nás bylo větší překvapení. Lukáš k archivnictví směřoval už v dětství, ale dcera se k tomu dostala velkou oklikou,“ říká otec Jiří Čoupek.

Nikdo z rodiny nepovažuje archivnictví za nudné povolání. „Když to člověk nezná, je to zdání pochopitelné. Já jsem ale zjistil, že je to různorodá a zajímavá práce,“ tvrdí Lukáš Čoupek.

Cimbál jako tradice

Otec Jiřího Hráčka byl prvním cimbalistou v Kunovicích a své umění předal v genech dál. U objemného nástroje vyrostl malý Jiří a později i jeho dva synové. Starší ale u cimbálu nevydržel. „Bohužel toho nechal. Mladší také vyhrožoval, že s tím skončí, ale skončila by rodinná tradice a to by mě trápilo,“ svěřuje se Jiří Hráček. Sám začínal v Kunovickém folklorním kroužku a vlastní cimbál si koupil ve dvaceti letech. Byl stejně jako jeho otec samouk.

To syn Kamil už chodil na rady k cimbalistce Zuzaně Lapčíkové a teď jezdí do hudební školy v Hodoníně. „Chci se tím živit. Proto se chystám na konzervatoř,“ plánuje osmnáctiletý Kamil Hráček, který v rodinné cimbálové tradici pokračuje už od deseti let.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!