Režisérka Alice Nellis zapomněla na motorku a nikdy se nenudí | E15.cz

Režisérka Alice Nellis zapomněla na motorku a nikdy se nenudí

Jeden film má rozpracovaný a druhý ve stádiu příprav. Alice Nellis z Poděbrad se nikdy nenudí.

Původně ohlášený zářijový začátek natáčení filmu o Lidicích je odložený až na začátek příštího roku. Režisérka Alice Nellis teď totiž sedí ve střižně nad jiným projektem s názvem Mamas & Papas.

Právě tenhle film způsobil zpoždění. Zpoždění poněkud nečekané, protože o jeho natáčení příliš nemluvila.

Důvod je prostý. Nebylo moc o čem mluvit. Komorní příběh totiž vznikal experimentálně bez scénáře.

Jak jste přišla na myšlenku, že v tomhle filmu nebudou mít herci scénář?

Nechtěla jsem, aby museli opakovat napsané věty. Všichni hráli o věcech, které jsou jim, alespoň v nějaké poloze, blízké. A tak jsem se rozhodla pro metodu improvizace, kterou chci dosáhnout nějakého dramatického tvaru. Pro téma příběhu mi to připadalo vhodné.

O jaké téma jde?

Je to mozaika osudů několika partnerských dvojic. V určitém zlomovém bodě života řeší otázky chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného rodičovství.

Ve filmu máte opět své osvědčené herce. Je to sázka na jistotu?

Spolupráce má svůj vývoj. Když v komunikaci dojdeme do určité úrovně a rozumíme si, je škoda nezkusit jít ještě dál. Na druhou stranu, z nových tváří mám radost a vždycky v mých filmech nějaké najdete. Myslím, že velkým objevem Mamas & Papas bude například Zuzana Čapková, kterou znají lidé spíše z brněnského divadla.

Na pražské FAMU učíte práci s hercem. Jakou zásadní radu dáváte budoucím režisérům?

Že na herce se musí jít jako na koně. Opatrně a raději ne zezadu.

Předehráváte hercům, když s nimi na divadle nebo ve filmu zkoušíte?

Snažím se nedělat to a už mi to docela jde.

Když jste psala scénář pro film Sluneční stát, tak jste si v něm sama zahrála zdravotní sestru. To jste už psala scénář s tím záměrem?

Rozhodně ne. Tu roli jsem dostala za trest. A rozhodně nemám pokušení ještě někdy hrát.

V životě jste vyzkoušela hodně oborů a činností. Zdá se, že máte talent na víc věcí. Nelitujete, že jste se do nějaké víc neponořila a nevydržela u ní delší čas?

Zůstala jsem u toho, u čeho jsem se necítila příliš svázaná ambicemi nebo nějakým očekáváním. Nikdy jsem neplánovala, že budu dělat filmy. Dostala jsem se k tomu pozdě. Dodnes nemám pocit, že by mě u téhle činnosti nutilo zůstat něco jiného, než že mě to baví. Peníze v tom velké nejsou. Sláva není nic zajímavého. A pracovní doba je často dost krutá. Takže až mě přestane bavit film, tak ho prostě dělat nebudu. A podobně to bylo s ostatními věcmi. Nechala jsem toho v té chvíli, kdy jsem přestala cítit úplnou svobodu a radost.

Patří ještě stále mezi vaše zájmy motorka?

Motorkářka už nejsem. Řekla jsem si, že až budu mít dítě, na motorce přestanu jezdit. Udělala jsem to.

Jak jde dohromady silný stroj s křehkou flétnou, kterou jste studovala na konzervatoři?

To nevím. Flétnu jsem na motorce nikdy nevezla.

Když pracujete na scénáři, neruší vás dcera Ella?

Nepíšu doma, ale po kavárnách, při cestování nebo ve studiích. Prostě při čekání někde na něco. A když je třeba opravdu něco dodělat, stará se o Ellu můj muž nebo chůva. To znamená, že obvykle vyrazí někam na výlet nebo na hřiště. Už jen pomyšlení, že maminka kutí něco na počítači a Ella je vedle v pokoji a nemůže ke mně, bych nesnesla. A večer psát nemůžu, protože bych potom neusnula.

Když na vlastní kůži poznáváte, co všechno obnáší mít dítě, chcete mít ještě další?

Právě teď mnohem víc.

Je pravda, že vás sestry kdysi v dětství na dlouhou dobu vyléčily ze snahy psát?

Ano. Ušetřily mi tím spoustu papíru. Vím, že jim mé první literární krůčky někdy kolem mých šesti let přišly natolik směšné kvůli mé naprosté absenci pravopisu, že přehlédly hluboké myšlenky, které se v nich zcela jistě schovávaly. Naštěstí si je také nepamatuji, ale určitě byly zásadní. Od té chvíle, snad až někdy do pětadvaceti let, jsem považovala papír za velmi nebezpečné médium. Dokonce ani ve škole jsem si do sešitů raději toho moc nezapisovala. Přišlo mi, že se tak člověk příliš vydává všanc.

Doma jste byly tři holky. Jak jste měly rozdělené úlohy. Kdo byl náčelník, kdo otloukánek?

Bylo to trochu jinak. Sestry jsou ode mě o pět a devět let starší. Takže já jsem byla obdivovatelka a ony dokonalé. Ovšem obě jsou velmi skromná stvoření. Takže stále mám pocit, že si toho ani nebyly vědomy.

Jak přišli rodiče právě na jméno Alice?

Měla jsem se jmenovat Tomáš, po prezidentovi Masarykovi. Což nevyšlo, takže jsem Alice po jeho ženě. Byl to takový úkrok vedle. Ale měla jsem štěstí, taky jsem mohla být Charlotta Rychetníková.

Vaše maminka, ač lékařka, se po roce 1989 angažovala v Poděbradech jako komunální politička. Co vy a politika?

Aby v ní člověk mohl něco dělat opravdově, musí se jí plně oddat. Na to nejsem dostatečně obětavá a také bych to asi časově nezvládla. Dále musí dané situaci porozumět, což mi dnes přijde téměř nemožné. Pak je nutné něčemu uvěřit a jít za tím bez ohledu na vlastní zájmy. Já tahle kritéria nesplňuji. Moje maminka ano.

Třeba režisér Sedláček se politice věnuje jako filmovému tématu a stěžuje si, že na to lidi moc nechodí. Vy politiku ve filmech nemáte a také byste brala na svých filmech větší návštěvy. Co takhle zkusit natočit divácký film po vzoru vašeho přítele Jana Svěráka?

Ale já si na počty diváků nestěžuji. Vzhledem k tématům a k tomu, jak jsme velká země, chodí na moje filmy prostě tolik lidí, kolik je chce vidět. Mimo jiné, spousta lidí prostě počká, až je uvidí v televizi a to je taky cesta. Myslím si, že je to normální. Každý děláme filmy, jak umíme. Já to jako Honza Svěrák neumím. On má dar zasáhnout opravdu široké spektrum lidí, já ne. S určitými věcmi se člověk musí smířit.

Co je pro vás důležitější? Divácký úspěch nebo festivalové ceny a uznání kritiků?

Oboje je relativní. Závisí to na tolika různých faktorech, které se netýkají opravdové hodnoty dané věci, že se tím tak úplně člověk řídit nemůže. Asi nejdůležitější je míra, kterou má člověk sám v sobě. Sám nejlíp vím, jestli jsem film udělala nejlépe, jak jsem v tu chvíli uměla. Když ne, tak to neomluví ani milion diváků nebo jakákoliv cena. Když ano, vím, že lepší to v tu chvíli prostě být nemohlo.

Brzy vás čeká výzva jménem Lidice. Váš první film podle cizího scénáře a navíc ještě historické drama. Díváte se teď na osud desítek lidických dětí jinýma očima, když jste také sama matka?

Práce na tomto scénáři byla pro mě nejtěžší, kterou jsem zatím poznala. Osud lidických dětí znám už od svých deseti let, odkdy jsem začala jezdit do ateliéru akademické sochařky Marie Uchytilové, která je autorkou Památníku lidických dětí v Lidicích. Jako matka jej samozřejmě vnímám ještě jinak. Většinu scén s lidickými dětmi jsem psala v režijní verzi scénáře na několikrát a s velkým přemáháním.

Jak jste se generačně sešla s autorem scénáře Zdeňkem Mahlerem?

Pan doktor Mahler je zatraceně chytrý a vzdělaný člověk, nezávisle na generaci. A v mém věku je přece hezké být někde ten mladší.

Jak prožívá režisér předstartovní horečku? Co s vámi dělá pomyšlení, že filmový projekt může kdykoliv zhatit maličkost?

Natáčení filmu vždy ohrožuje cokoliv. To je fakt, na který si musí člověk v téhle profesi zvyknout. Natáčení Lidic nakonec začne zřejmě až v únoru s nějakými podzimními předtáčkami. Musím nejdřív dokončit film Mamas & Papas. Důležité pro mě je neustále si připomínat, že film je jenom film a nejde o život. Zdraví je vždy přednější.

Váš film Tajnosti je o krizi středního věku. Co vám to osobně říká?

Bacha!

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!