Řezbářka z Ukrajiny sní o ateliéru | E15.cz

Řezbářka z Ukrajiny sní o ateliéru

Mnoho uměleckých výtvorů Ukrajinky Halyny Hordijivny Pouzarové je za oceánem.

Šestapadesátiletá Halyna Hordijivna Pouzarová vystudovala řezbařinu, kterou se mnoho let živila. Po krachu ukrajinské továrny, kde pracovala, přijela do Budějovic, aby se postarala o svých pět dětí. Teď žije v Úsilném, je v částečném invalidním důchodu a konečně se mohla k vyřezávání vrátit.

Řezbářkou jste chtěla být odmalička?

Kdepak. Vždycky jsem si přála být módní návrhářkou. Už jako malá holčička jsem si společně se sestrou, dvojčetem, listovala v maminčině krejčovské knížce s modely. Vydrželo nám to pokaždé hodiny.

Jak jste se k řezbařině dostala?

V šestnácti letech jsem šla studovat návrhářství na uměleckoprůmyslovou školu ve Vežnyci. Zavolal si mě ale ředitel a požádal mě, jestli bych nechtěla jít na řezbářský obor. Tvrdil, že za celých šedesát let existence školy neměli mezi řezbáři dívku. Slíbil mi, že když mě to nebude bavit, můžu se vrátit na návrhářství.

Nevrátila jste se?

Zamilovala jsem se do sochařství, kterému jsme se tam učili. Řezbářství mě postupně začalo bavit. Navíc když jsem viděla, jaké slečinky chodí na návrhářství, přišlo mi, že bych se mezi ně ani nehodila.

A po maturitě?

Umístili mě do jedné z ukrajinských továren na výrobu věcí pletených z proutí. Nechtěla jsem tam zůstat a podařilo se mi přestoupit do fabriky Huculština. Tam jsem vyřezávala do polotovarů. Konečně jsem mohla do práce vnést své nápady.

Jak jste se dostala do Čech?

V roce 1996 fabrika zkrachovala. V regionu byla devadesátiprocentní nezaměstnanost. Jela jsem se poohlídnout po práci do Čech. Nejdřív jsem měla montovat součástky v Příbrami, potom mě vzali do budějovického Kohinooru.

Co bylo nejtěžší?

Měla jsem pět dětí ze dvou manželství. V Kohinooru jsem dělala šestnáctky, abych si napracovala hodiny a mohla každý měsíc na týden jet za dětmi na Ukrajinu. Stopovala jsem a ze všeho jsem byla vyčerpaná. Po roce, co jsem v Budějovicích pracovala, jsem se seznámila se svým současným manželem Miroslavem. Chtěl, abych se do jejich velkého domu v Úsilném i s dětmi přestěhovala.

Je řezbařina těžká práce?

Je to dřina. Mužská práce. Potom, co v Kohinooru dostali výpověď všichni cizinci, pracovala jsem v supermarketech. Ruce mě z řezbařiny brněly natolik, že jsem nedokázala udržet vidličku. Mám operované karpální tunely na obou pažích.

Do čeho vyřezáváte a kolik to zabere času?

Nejtvrdší je javorové, dubové a bukové dřevo. Třeba talíř z javoru vyřezávám déle než týden. Hrubý výrobek musí nejprve dělat truhlář.

Kam nejdál se dostal váš výrobek?

Do Austrálie. V roce 1992 jsem jeden talíř přinesla na setkání Ukrajinců, kteří žijí v zahraničí. Ačkoli nebyl na prodej, získala ho ode mě Ukrajinka, která žije v Melbourne. Hodně věcí je i v Americe a Kanadě.

Kdy bude nějaká výstava?

Jednou bych chtěla mít stálou výstavu a ateliér doma. Myslím na to už pět let. Přijde mi škoda, že mé výrobky leží ve skříni. Chtěla bych, aby si je prohlédli i ostatní lidé. Snad by se tím Úsilné trošku zviditelnilo.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!