Reportážní fotky jsou adrenalin | E15.cz

Reportážní fotky jsou adrenalin

Osmnáctiletý Filip Fojtík obstál v soutěži Czech Press Photo. Je nejlepší mezi fotografy do šestadvaceti let.

Byla to slavnostní a pro něj překvapivá událost. Když osmnáctiletý fotograf Filip Fojtík z Blatnice pod Svatým Antonínkem přebral minulou středu ocenění Junior Awards v soutěži Czech Press Photo, zářil štěstím.

Uznání se dočkal za snímek z příprav pohřbu polského prezidenta Lecha Kaczyňskiho. Myšlenka na výpravu do Polska však vznikla už před víc než půl rokem. „Napadlo mě, že bych mohl vyfotit reakce Poláků. Rozhodnutí padlo ze dne na den. Sedl jsem na vlak a prostě odjel směr Varšava,“ vypráví Fojtík.

Jen tak? Ano. Mamka, která mě ve fotografování podporuje, mi řekla, že jestli chci, ať jedu.

Co se v Polsku dělo, když jste tam přijel? Všude byly velké obrazovky, na které doslova hleděly houfy lidí. Zrovna totiž přilétala letadla s rakvemi. V Polsku jsem byl čtyři dny. Tehdy mi ještě nebylo ani osmnáct let a šlo o můj první sólový výjezd do zahraničí. Neměl jste obavu jet do země, kterou zasáhla národní tragédie? Naopak jsem se spíš těšil. Jel jsem na vlastní pěst. Sice jsem měl domluvené ubytování u známé, ale jednu noc jsem vůbec nespal. Místo toho jsem chodil v ulicích a fotil. Třeba ve tři hodiny ráno byli lidé pořád venku a zapalovali svíčky. Kostely byly pořád plné. Za den jsem nafotil zhruba dvě stě fotek.

Jak vznikla ta, se kterou jste následně uspěl na Czech Press Photo? Hodně zajímavě. Byl jsem na místě, kde organizátoři chystali židle. Seděl jsem a viděl, jak montéři najednou zvedají velký kříž. Ta chvíle mi přišla strašně silná. Vyběhl jsem a okamžitě fotil. Fotky jsem hned posílal mamce, která je dávala na internet.

Získal jste ocenění v kategorii Junior Awards, za nejlepší snímek fotografa do šestadvaceti let. Došlo vám už, co jste dokázal? Ani ne. Každopádně je to můj největší úspěch, který ale ještě teď nechápu.

Média ale už pochopila a mají o vás zájem. Netočí se vám z momentální slávy hlava? To ne. Spíš jsem nečekal, že se mi někdo ozve.

Podporuje vás rodina? Nebýt mamky, tak ta fotka nevznikla. Zaplatila mi celou cestu, půjčila svou techniku, zajistila ubytování u kamarádky a pomohla mi s akreditací. Ráda by tehdy jela do Polska fotit taky, ale dala tu šanci mně. Fotí totiž pro noviny už třináct let a táta zase natáčí. Pomalu jsem se do toho dostával a v deváté třídě se rozhodl, že chci být fotograf. Šel jsem proto do Vizovic na učební obor fotograf.

Jak vlastně vzali spolužáci váš úspěch? Asi tři z nich věděli, o co vlastně jde. Zbytek vůbec netušil.

To je trochu divné, nemyslíte? To je hodně velký úlet. Jsem přesvědčený, že spousta spolužáků se fotografováním nikdy živit nebude. Někdy nechápu, co ve škole vlastně dělají.

Ohlédněte se za vlastní cestou, kdy jste s fotografováním začínal, až po dobu, kdy jste získal ocenění. Jaká byla? Dost rychlá. Začal jsem pořádně fotit až v deváté třídě, takže je to sešup. V oboru jsem zatím tři roky. Kamarádi i rodiče mě varují, aby mi úspěchy nestouply do hlavy.

A už se tedy cítíte jako fotograf se vším všudy? Ještě nemám nic na papíře. Ale troufám si říct, že bych v tomhle oboru mohl pracovat. Byl bych za to moc rád.

Jakým směrem pak chcete jít? Nejlepší by bylo, kdybych se dostal do některé z agentur. To je ale v dnešní době problém, všechna místa jsou obsazená.

Jak se snažíte zaujmout? Záleží na tom, co fotím. Když smutek, musí to být ze snímku znát.

Ovládl smutek i vás, když jste se vrátil z pohřbu polského prezidenta? Hodně jsem nad tou tragédií přemýšlel a dost mě to vzalo. Tamní atmosféra mě úplně pohltila.

Co vás čeká nyní? Číslo jedna jsou blížící se závěrečné zkoušky ve škole. Přemýšlel jsem, že bych poté ve studiu pokračoval. Nejradši bych ale už někde fotil.

Chcete hlavně fotit, ale reklamám se hodláte vyhnout. Proč? Protože fotografování v ateliéru, kam by mi vozili jen hromady zboží, mi nic neříká. Rád bych dělal reportážní fotky. Ty totiž pro mě znamenají adrenalin.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!