Rád zajdu na kluky, co třískají tři akordy, říká odborník na Vinnetoua | E15.cz

Rád zajdu na kluky, co třískají tři akordy, říká odborník na Vinnetoua

Je možná největším českým specialistou na Karla Maye. Šéfproducent Supraphonu Karel Deniš byl i u zrodu diskoték v Táboře.

Karel Deniš o sobě prozrazuje, že je úchyl přes spaghetti westerny i že pomáhal zachránit antikvariát, z kterého měla být prodejna spodního prádla. A nezapomene ani podotknout, že z toho všeho, co vám „nakecal“, rozhovor neuděláte. Obvykle první otázku pokládá novinář. Ne tak při rozmluvě s šéfproducentem Supraphonu. První se ptá s očima v sloup on: Jak jste na mě přišla?

Vaši známí vás práskli.

To museli přijít zrovna na mě? No nic. Už vám nechci kazit pracovní podmínky.

Nekazíte. Bavím se.

Ale já už jsem stařec. Mě to v neděli večer nebaví. Už se vidím, jak jedu zítra do Prahy. Jsem rozhozený. Drobně.

V Supraphonu děláte na jaké pozici?

Šéfproducenta. Toho šéfa z toho vyhoďte. Jsme tam dva, ale já jsem ten vrchnější. V zásadě navrhuju a spolurozhoduju, co se vydá. Letos to z novinek byla třeba vánoční Bílá, Katapult, nové album Hany Hegerové.

Kde jí skřípou zuby…

Když přinesli studiový master, začali jsme to ve firmě poslouchat. Hned první je píseň Jsem snob. Krásná aranž a najednou přišlo zašumlované „fem fnob“. Byl jsem zoufalý, ale pak mi došlo. Je to starší dáma, má logicky částečný defekt výslovnosti. Ale podstatný přece je, co vypráví. A v té desce je pekelná emociální síla. Třeba píseň Lebka, kde ženská jmenuje, co všechno nádherného na ní stářím shnilo. Jsem šťastný, že je to jedno z vůbec nejúspěšnějších alb roku.

Netrpíte v Supraphonu příliš? Dřív jste dělal v Mute Records hudbu vašeho vkusu, teď vybíráte z českého archivu.

Netrpím. A když chcete být profesionál… Já třeba nikdy nebyl kántroš, ale pracoval jsem na deseticédé Michala Tučného. Je tam spousta dobrý muziky. Ale když potkám kámoše z gymnázia, kterým jsem tlačil do hlavy Black Sabbath, smějou se mi. Za nic z toho se ale nestydím, i když na něco jsem hrdý víc. To ostatní vybalancuju současnou hudbou.

Zaujal vás někdo nový na české scéně?

Právě, že ne. Vadí mi, že kapely nenabírají sílu z lidí. Mají skvělé nástroje, umí hrát, mají vše vychytané, ale až umělé. Radši jdu na kloučky, co třískají tři punkové akordy do kytary, ale má to energii! Chybí patnáctiletí fracci, kteří by měli ve sklepě dělat muziku. I v Táboře ubývají.

Třeba už nemají vaše poslechové diskotéky, aby se inspirovali.

Cheche. Vy si ze mě děláte prdel. Problém je jinde. Nám hudba pomáhala komunismus přežít. Teď už je pro mladé jen jednou z mnoha částí života.

A to je špatně?

V něčem je to spravedlivé. V roce 1980 do Československa pustili neteř z Kanady. Přivezla mi desky, mezi nimi Davida Bowieho. Já byl hotový a ona říká: To je ten, co má jedno oko větší. Začal jsem jí vysvětlovat, jak je to zásadní muzika. A ona na to: Já na něm byla minulý týden a on má jedno oko jiný, že? Ona ho brala jako jednoho, který se v tom Montrealu zrovna stavil. A to jsem pochopil, že ona zná tu hudbu, baví ji, žije v ní, ale je to jen jedna z padesáti věcí, které má k dispozici. Tady jsme si hudbu vyzvedli na piedestal a unikal nám ostatní život. Za to můžeme bolševikům poblahopřát.

Kolem muziky se točí váš život. Začalo to hudební školou?

Do lidušky jsem nechodil. Můj otec byl houslista a klavírista a udělal strašnou chybu, že mě učil doma. Nikam jsme se nedostali, pak už mě jen řezal smyčcem. Později jsem naplnil definici, že kdo neumí na nic hrát, dělá diskžokeje.

Na čem jste začínal hrát?

Hráli jsme, na co se dalo, na začátku jsme pouštěli z magnetofonu Sonet Duo. To byste čučela. To byly sety. Beatles, Joe Cocker. Lidi tancovali na Led Zeppelin a zkuste to pustit dneska.

Rodiče vás podporovali?

Museli. Chtěli mě přesunout z Prahy zpět do Tábora. Já řekl, že půjdu za podmínky, když mi budou kupovat všechny domácí bigbeatový singly. Na táborské střední škole jsem potkal lidi, co poslouchali podobné věci. A už to svištělo. Diskotéky, kapely, překládání textů. Pak jsme šli do Prahy na školy, tam jsem hrál v klubech. Na Větrníku jsme udělali první pražský koncert polských SBB nebo Katapultů. Eva Olmerová tam vystoupila na čtyřikrát. Ožrala se na baru a nemohla zpívat. Pak ale byla skvělá.

V Praze jste poznal ženu?

A vzali jsme se. Ale v osmdesátém roce jsem potřeboval utéct komunistům do Tábora, začali mě lákat do strany. Už mi prominuli, že otec byl živnostník a sestra emigrantka. To byla těžká chvilka, ale v Táboře se našli ambiciózní lidé, kteří rádi vzali funkce za mě.

A ještě jste dělal taneční diskotéky?

Už přestával. Přicházelo klasické disko a to mě úplně nebavilo. Přesedlal jsem na poslechové pořady, jezdil jsem po celém kraji. Nejdřív bez auta, pak jsme koupili trabantík, ale já radši neřídím. Už v autoškole mi říkali náčelník Těžký mokasín. Práce spojka-plyn nebyla má přednost. Všude mě vozila nešťastná žena.

Pak jste dělal právníka ve firmě Památky Tábor. To vás s vaším kádrovým profilem nechali studovat práva?

Ono by se jim mě blbě vyhazovalo, když jsem měl dobré známky. A už jsem měl i dělnický původ, otec spoustu let odpracoval. Občas si mě pozvali estébáci, aby si mě proklepli, proč jsem takový idiot, že si dopisuju s Američankou. A proč píšu do vysílání českého BBC. Odpovídal jsem jim na soutěže a soudruzi si to silážovali ve škatuli. Věděli vše, hovada.

A s Američankou jste si dopisoval proč?

O indiánech. Jsem přímá oběť vinnetouovských filmů. Bylo mi dvanáct a v kině na Václaváku jsem se proslavil tím, že jsem viděl Poklad na stříbrném jezeře devatenáctkrát.

Žena z Ameriky musela být dobrý zdroj informací.

Poslala mi i nějaké knížky. A posedlost se rozrůstala. Zatím jsem pod jménem Karel Jordán napsal dvě knihy Muž zvaný Old Shatterhand a Můj bratr Vinnetou, kterou vydala vaše Mladá fronta. Ale není to čistě indiánská tematika. Vytvořil jsem polosentimentální, polonostalgický a snad zábavný projekt pro lidi mého věku. Pro dětinské dospělé a dospělejší děti. Pro mě zajímavé, bláznivé téma.

Proč bláznivé?

..zavání to infantilitou.

Drobnou, kterou jsem ale povýšil na naprostou odbornost. Teď mám rozepsanou knihu o evropských westernech, což bude veliká legrace. Chystám tam i moc pěknou kapitolu o takzvaných easternech, filmech z východní Evropy, které se neodehrávají v amerických městečkách, ale jsou to silné příběhy lidí na westernovém půdorysu. Měla by vyjít letos na podzim.

Můžete říct nějaký příklad toho, čeho jste se dobádal?

Režisér Leone v Tenkrát na Západě si s vámi hraje hru. Tři hodiny filmu, vše je dramatické, ale těch vtipů, co je tam. Vybavte si prvních patnáct minut – vrzající větrník, kapající voda na klobouk, on ji pak vypije, scénka s mouchou, co ho otravuje. On ji chytí a poslouchá bzukot v koltu. Ten Leone hraje stejnou hru jako já. On věděl, že je to jen legrace, a měl to jako na háku. V té knize chystám i srovnávací kapitolu.

A v ní odhalíte?

Že bez spaghetti westernu by nebyl Indiana Jones. Protože Spielberg jasně opisuje. Leone opisoval z amerických westernů. A Hvězdné války pak od něj, Han Solo je jasný Clint Eastwood. Potvora putuje z hvězdy na hvězdu. Krade, pašuje. A pak máte další generaci, její zástupce je Tarantino, který má tisíce odkazů na spaghetti. A mladší už zase opisují z Tarantina. Vidíte, o tomto tématu musím vědět vše, pak desetinu sdělím těm, kteří chtějí poslouchat. A s devíti desetinami takhle machruju v hospodě na mladý slečny.

Karel Deniš

Narodil se 11. 11. 1952
šéfproducent Supraphonu
dříve český zástupce Mute Records
zakladatel diskoték na Táborsku neúnavný popularizátor hudby, mayovek a spaghetti westernu
na toto téma napsal dvě knihy pod pseudonymem Karel Jordán, třetí chystá

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!