První shromáždění rozháněli agenti | E15.cz

První shromáždění rozháněli agenti

Sametová revoluce měla v Táboře menší zpoždění. Komplikovala ji i kontrarozvědka.

Listopad 1989. Zatímco v Praze studenti manifestovali, na menších městech se lidé báli do ulic. Televize ani rádio neposkytovaly informace, které by vzbudily jistotu o porážce vlády jedné strany. Na jednotlivcích bylo, aby dovezli z hlavního města přesvědčivé argumenty. V Táboře mezi ně patřil Jiří Návara.
„Já žil za totality v představě, že budu muset v komunismu umřít. Že to nikdy neskončí,“ svěřuje se Návara. Vzpomíná na Václava Havla, když oficiálně navštívil Tábor na jaře roku 1990. „Co pronesl v poznámce, má hlubší význam směrem k našim dějinám. Říkal, že byl v Táboře půl roku před listopadem. Bylo to podle něj mrtvé město plné vojenských uniforem. A až ve chvíli, kdy se rozhodlo, propukly oslavy,“ vypráví Návara. Taková slova se mu neposlouchala lehce, ale souhlasí, že přikrčenost a přežití nepříjemných událostí, je rysem naší národní povahy.
Vyzdvihuje hrdinské činy některých lidí. „Slyšel jsem třeba o učiteli, který dokázal mluvit před studenty o Václavu Havlovi. Těžký život měli lidé, kteří podepsali Chartu 77,“ říká. Celý svět například obletěla fotka ze zatčení Miroslava Pána z Tábora, který odjel 28. října 1989 demonstrovat na Václavské náměstí. Podle Návary bylo pro lidi v Táboře těžší vzdorovat. Sídlilo tady Velitelství západního okruhu a fungovala dobře organizovaná vojenská kontrarozvědka. To se projevilo i v době revoluce.
Podle pamětníků táborští vysokoškoláci vozili z Prahy letáky, které se snažili dostat na střední školy a do velkých podniků. Tam ale bděle hlídala milice.
Hned v prvním týdnu po 17. listopadu se na náměstí tvořily hloučky lidí. Agenti a policajti byli v převaze. To se ale změnilo. „Shromáždění se tajní snažili rozehnat. Všichni měli šedivé bundy. A tak jedna šedivá bunda dávala signál druhé. Ale přišlo tolik lidí, že museli akci vzdát,“ říká Návara.
Dodává, že na náměstí také stálo kolem sochy Jana Žižky lešení, na které vždy nějaký odvážlivec vylezl a řečnil. Někdo ale dokázal zařídit, aby zmizelo.
Do města začali jezdit herci a studenti z Prahy. Vyzývali k založení Občanského fóra. „Náhodou jsem byl první, koho oslovili. Vylezl jsem na vůz a začal s organizací,“ svěřuje se Návara a ukazuje ustavující listinu Občanského fóra. Stal se jeho hlavním koordinátorem.
V určité fázi revoluce lidé sehnali tiskoviny jako Svobodné slovo nebo Lidová demokracie, které psaly objektivně. V Táboře se ztrácely. „Proto jsme se domluvili s Rudolfem Teclem, že na náměstí budeme balík novin hlídat. Snad už od čtyř ráno. Skutečně přijelo auto, ale když nás policajti viděli, nikdo nevylezl,“ říká Návara.
Také Občanské fórum v Táboře vydávalo svůj zpravodaj. Šířil ho současný starosta Jiří Fišer. „Cítil jsem absenci informací a navrhl, že bychom mohli něco takového dělat. Vymyslel jsem logo a zpravodaj rozmnožoval,“ vzpomíná Fišer.
Občanské fórum se scházelo v hotelu Slovan, později v domě odborů na náměstí Františka Křižíka. Včetně Milana Nakonečného, tehdy klinického psychologa. „Byl jsem šokovaný tím, jaké neznalosti mezi lidmi i mezi vysokoškoláky panovaly o zločinech komunismu. Snažil jsem se je odhalovat v místním tisku, ale ten byl ovládaný komunisty. Musel jsem své příspěvky těžce prosazovat, a stal se nepohodlným,“ kritizuje Nakonečný.
Byl sice navržený na poslance, ale ztratil o práci v Občanském fóru zájem. Do poslanecké sněmovny se nakonec dostala Vlasta Parkanová.
Nakonečnému prý vadilo, že nová strana byla prolezlá komunisty a estébáky, kteří se báli, že by mohli přijít o své posty. „Poměry v polistopadovém Občanském fóru se staly předzvěstí vývoje našeho státu poznamenaného rozkrádáním národního majetku, rozsáhlou korupcí zasahující i do politických špiček a novým vazalstvím, tentokrát západním kapitalistickým velmocím,“ tvrdí psycholog.
Podle Návary není nejšťastnější oslavovat výročí sametové revoluce programově. Připomíná mu to formu před rokem 1989. Lidé povinně slavili Velkou říjnovou revoluci nebo Únor 1948. „Každý by o tuhle dobu měl mít zájem z vlastní iniciativy průběžně. Jak říká nositelka Pulitzerovy ceny Anne Appelbaumová, historii je třeba znát ne proto, aby se neopakovala, ale protože se bude opakovat,“ zamýšlí se.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!