Protože nikdy nevíš dne ani hodiny… | E15.cz

Protože nikdy nevíš dne ani hodiny…

16. září 2009 • 09:28
Redaktor Sedmičky strávil jeden den mezi mrtvými. V krematoriu jim pomáhal na jejich poslední cestě.

Umřeš, a co z tebe zbude? Už jen tělo bez života a asi duše. O ní byly napsány stovky filozofických děl. A nikdo z autorů nezjistí pravdu. S tělem je to jednodušší. Kdo by ale chtěl zjišťovat, co se děje mezi tím, než se z mrtvého těla stane urna plná popela? Redaktor Sedmičky strávil jeden den v klatovském krematoriu.

Havrani a funebráci

Když nakládáme rakve do auta, začínám mít zvláštní pocit. „Neboj se, tady už ti nikdo neublíží,“ chlácholí mě před ranní cestou na patologii jeden ze zaměstnanců krematoria, Petr Kovačík. V Klatovské nemocnici musíme vyzvednout včerejší nebožtíky, naložit do rakve a převézt do krematoria. Tam je později upravíme a oblečeme. Podobně tady začíná téměř každý den.

Podle přání pozůstalých jsou po smutečním obřadu mrtví spáleni, nebo na vedlejším hřbitově pohřbeni do země. „To jsou čistý nebožtíci, přirozená smrt. Nemáš se čeho bát. To není jako nějaká bouračka, nebo když někoho policajti najdou až za měsíc,“ uklidňuje mě Honzův táta Rudolf Kovačík, který v krematoriu pracuje také. „I můj otec byl pohřebák,“ popisuje Rudolf rodinnou tradici ve volbě povolání.

A Honza hned přidává další sloku zatím ještě veselého pohřebního marše. Jeho tchán totiž na Moravě řídí pohřební službu. „Chvíli trvalo, než jsem potkal tu pravou, že pracuju v krematoriu, se nikdy žádný holce nelíbilo. Nemohl jsem to říct na prvním rande,“ prozrazuje staré triky pětatřicetiletý Petr. Dlouze se smějeme, já ale ten den naposledy. S tátou Rudolfem frčíme na patologii a v autě máme tři rakve pro tři nebožtíky. Když je za nohy pokládám do vyparáděné truhly, uvědomím si, že první dva už byli hodně staří pánové. Prožili si svoje a možná byli rádi, že to mají za sebou. Tomu třetímu bych ale netipoval ani třicet. Moc toho asi nestihnul.

„Jo jo, nikdy nevíš dne ani hodiny,“ říká svoje životní moudro Rudolf a společně ho dáváme do bílé rakve pro svobodné, na kterou lepíme štítek se jménem. Na rukou máme kožené rukavice. Na patologii se s námi vesele loučí obligátním „Buďte zdrávi“. My si ještě polijeme ruce silnou dezinfekcí a vracíme na základnu.

Obléknout, umýt, učesat

Košile, sako i kalhoty se vzadu jednoduše rozstřihnou a zepředu na zemřelé navlečou. Není to jednoduché. Mrtvý leží v bílou krajkou ozdobené rakvi, s odklopeným víkem. V malé, vykachlíčkované místnosti ve sklepení klatovského krematoria. Všude je ticho, jen vzadu u pecí kdosi vymetá všechny rošty, ve vzduchu je cítit silný pach dezinfekce. Asi třicetiletý nebožtík hledí očima ke stropu. Když mu chci navléct košili, nejde to. Končetiny se vlivem posmrtné ztuhlosti i nízké teploty v lednici na patologii špatně ohýbají. V duchu se přesvědčuju, že už to není živý člověk.

Stejně je mi najednou mdlo, když se znovu podívám do mrtvých očí kluka, který byl asi stejně starý jako já – a dneska už není. Když si zopakuji staré pohřebácké moudro o tom, že nikdy nevíš dne ani hodiny, musím se jít nadechnout na čerstvý vzduch. Vše za mě musí dodělat oba Kovačíkové – obléknout, umýt, učesat. Potom se všechny tři rakve vezou do lednice, kde počkají na svůj obřad. Každý podle spořivosti, chuti, náboženského přesvědčení či rodinné tradice pozůstalých.

V prach se obrátíš

„Rakev můžu zavážet do pece, když mám nažhaveno na osm set stupňů. Teplota pak během kremace vystoupá až na jedenáct set,“ popisuje průběh palič. Každý má v peci vyhrazenou zhruba jednu hodinu. To ale nestačí na úplné spálení. Co zůstane na roštech, Karel Šlehofer shrábne do velkého mlýnku pod pecí, který vše semele na drobný popel. Ten se po vychladnutí nasype do urny, které tu pak v dlouhé řadě čekají na svůj obřad. Prach jsi a v prach se obrátíš. „Dobře se tady rozhlídni a tam nahoře si užívej, co můžeš,“ poradil mi s úsměvem palič a pokračoval už starou známou větou: „Protože nikdy nevíš dne ani hodiny.“

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!