Procházka vytáhl z klobouku jedenáctou komedii. S kouzly ve 4D | E15.cz

Procházka vytáhl z klobouku jedenáctou komedii. S kouzly ve 4D

Dramatik a herec Antonín Procházka neprahne po žádném trháku. Rád píše milé komedie, protože humor je pro něj úhlem pohledu.

Komedie plzeňského herce a dramatika Antonína Procházky jsou pro divadlo sázkou na jistotu. Jakmile se objeví na programu, jsou dlouho dopředu vyprodané. Nedávno měla v plzeňském Komorním divadle premiéru komedie plná kouzel.

Kouzlo 4D je jedenáctým titulem, který jste napsal pro plzeňské divadlo. Jaké z něj máte pocity?

Je zajímavé, že jsem se jako autor vůbec neotrkal. Pořád zažívám to samé. Rozpaky, jestli je námět nosný, jestli to bude vtipné, jestli to vůbec dopíšu, jestli se dožiju premiéry. Důvěra v sebe střídá nedůvěru. Tak to bylo u první hry, páté, desáté, a tak to bude asi pořád.

Jak to vypadá, když píšete novou hru?

Můžu psát, když mám volno od zkoušení v divadle, a potřebuju na to klid. Ráno vstanu, zasednu ke stolu a píšu asi tak do jedné. Nejprve to celé nadrápu perem a teprve potom to přepíšu do počítače.

Píšete rukou?

Počítač samozřejmě využívám, ale až ve druhé fázi. Když píšu rukou, tak se mi nějak snadněji přelévají myšlenky z hlavy na papír.

Napsat divadelní hru, to není jen sednout si a psát. To je i spousta času stráveného debatami s dramaturgem. Jak vypadá vaše spolupráce s dramaturgyní plzeňského divadla Marií Caltovou?

S Mášou spolupracuju už dvacet let a jsme na sebe zvyklí. Nevypadá to tak, že spolu trávíme spoustu času. Obyčejně mě tak jednou za dva roky šibalsky vyzve, že už dlouho jako autor zahálím. Buď mám nějaký námět v rukávu, nebo si sednu a přemýšlím. Pak jí několika větami nadhodím námětek a ona se buď zatváří neutrálně, anebo spokojeně, a to vím, že je zle. Budu muset pracovat. Jsem vždycky velmi napjatý, jak Máša přijme první verzi. Sejdeme se, ona mi sdělí připomínky a já je z devadesáti procent akceptuju. Upravím to, sejdeme se podruhé, možná potřetí, málokdy se přeme. Máša Caltová je můj nepostradatelný pomocník.

Co jste za těch deset her, které jste pro Plzeň napsal, pochopil z filozofie divákovy duše?

Je zajímavé, že i když se psaním komedií zabývám řadu let, nemůžu se stoprocentní jistotou říct, co u diváků zabere. Stále mě diváci překvapují svými reakcemi. Někde netuším, že jsem napsal fór, a jindy se divím, proč je na tak dobrý vtip tak slabá reakce.

Jaký je konkrétně plzeňský divák? Je opravdu tak jiný, jak se mezi herci traduje?

To bych neřekl. Jezdím s několika představeními hrát po celé republice i na Slovensko a diváci reagují vesměs stejně. Někde je živelnější představení, jinde méně, nikdy nemá stejnou atmosféru či energii, ale nedá se říct, že kdyby mě někam zavezli s páskou na očích, vystrčili na jeviště, že já bych podle reakcí poznal, ve kterém jsem městě. Kromě Písku. Nevím proč, ale v Písku se lidé projevit trochu ostýchají.

Mění se diváci? Bylo publikum, pro něž jste psal Klíče na neděli, v něčem jiné než to dnešní?

Před rokem 1989 bylo divadlo jediné médium, které režim jakžtakž toleroval, tedy neměl na ně tak přísné oko, protože se domníval, že nemá tak masový vliv. Lidé věděli, že z jeviště uslyší nějaké pravdy, měli na to připravená čidla a vnímali i nepatrné narážky. Publikum a herci na jevišti byli jacísi spiklenci. To dnes neplatí. Nechci říct, že by byli diváci méně vnímaví, ale je vidět, že už v hledišti sedí více méně svobodní lidé.

Takže když se třeba dnes někde hrají Klíče na neděli, reagují lidé jinak?

Když se třeba na jevišti objevil Pavel Kikinčuk a četl Rudé právo, tak už byl v hledišti potlesk. To samozřejmě dnes není. Některé dobové vtipy jsem vyhodil. Ale na těch to nestálo. Lidé vnímají komedii jako vztahovou záležitost a to, že se hraje stále, je pro mne důkazem, že to nebyla tendenční věc.

Protiúkoly nepíšu, naopak se snažím strefit do naturelu daného herce. Na mých hrách tedy žádný herec nemůže vyrůst. Může si ovšem zdokonalit řemeslo. Počestné řemeslo komika.

Stalo se vám někdy, že se někdo z nich proti vaší roli ohradil?

Asi ano, i když teď si na konkrétní situaci nevzpomínám. Zásadně netrvám ani nelpím na něčem, co by se herci příčilo udělat nebo říct. To bych byl sám proti sobě. Naopak mám rád invenční herce, kteří přicházejí s nápady.

Nepomýšlíte na to napsat nějakou roli i pro svého syna?

Ale já jsem roli pro Toníka napsal. Hrál už v deseti letech ve hře Malá boční hudba.

Od té doby ale už přece jen trochu vyrostl, dospěl a stal se z něj velmi dobrý herec. Pro toho nic nechystáte?

Momentálně se střídáme v roli zloděje Česti ve hře S tvojí dcerou ne a teď, pokud to vyjde, tak bude hrát v další mé starší hře, kterou chceme nazkoušet v Praze příští sezonu.

Sledujete jeho výkony v inscenacích Divadla Alfa a Divadelního léta pod plzeňským nebem?

Neviděl jsem všechna představení, ve kterých hrál, ale pokud mám čas, tak do Divadla Alfa zajdu. Mám radost, že se mu vede. Viděl jsem ho i v Králi jelenem, představení, které se dávalo v létě pod širým nebem, a byl jsem velice spokojený. Těší mě, že je činorodý, nedělá jen divadlo, točí dokumenty, cestuje, píše, má spoustu zájmů. Nesedí a nečumí. Tráví čas v činorodém ruchu, jak říkával Jan Werich.

Vaše hry jsou všechny komedie. Nechtěl byste někdy zkusit i nějaký vážnější žánr?

Zatím jsem to nezkoušel, ale možná na to jednou dojde. Až mi ustrne humor, zestárnu a zprotivním. Ale já vím, jak to myslíte. Mám za to, že by mi to nešlo, a ani by mě to nebavilo. Můj úhel pohledu je humor. Někdo řekl, že komedie je tragédie s odstupem. To je výborný postřeh.

Píšete své hry převážně pro plzeňské divadlo, nicméně s úspěchem se hrají i na jiných scénách a některé z nich vysílala i Česká televize. Které světové scény byste si s nimi přál dobýt?

Pochopitelně by bylo báječné, kdyby se mé kousky hrály na West Endu nebo na Broadwayi, už kvůli tomu, že bych si nedělal tolik starosti s mými účty. Hra S tvojí dcerou ne se dočkala i anglického a německého překladu, ale zatím se hrála jen na Slovensku, ve Slovinsku a v Polsku. Ale Nové divadlo v Torontu, což je nejstarší česky hrající divadlo v zahraničí, hrálo hned čtyři mé hry a tady musím říct, jak jste se ptala na to, jestli je plzeňské publikum jiné. Bylo pro mě opravdové překvapení, že lidé i na jiném kontinentě se smáli na úplně stejných místech jako u nás.

Kolik chcete napsat her?

Každou hru píšu jako poslední. Dokonce si pamatuju, že po premiéře Klíčů na neděli jsem seděl v klubu a říkal jsem si: Tak, zkusil sis napsat hru a máš pokoj. Další takovou legraci už stejně nevymyslíš, tak proč to pokoušet.

Jaké jsou vaše sny a touhy?

Zase budu sedět po premiéře Kouzla 4D v klubu a budu si říkat, tak tohle byla už vážně poslední hra. Za necelé dva roky se na mě Máša Caltová šibalsky usměje a já vím, že to zase všechno začne znovu. Nemám touhu napsat něco „bombovýho“. Úplně mi bude stačit, když to bude milá komedie, na které se lidi budou bavit.

A sny v osobním životě?

Chci se dožít ve zdraví dospělosti dcery Viktorky a nějaké skvělé premiéry filmu mého syna Toníka. Nechci se dožít, aby se opakovala historie a zvítězila tady nějaká blbá diktatura. Jestli fakt po něčem prahnu, tak je to dům na břehu moře. Vidím se, jak sedím na terase, piju francouzské červené, mám za sebou plný život, po pláži běží krásná dívka, oděná jen svým mládím, už je docela blízko a najednou se přiřítí vlna tsunami a všechno to spláchne do hajzlu. Tak takhle by to určitě dopadlo.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!