Příběhy, které se zapsaly do historie. A přežily dodnes | E15.cz

Příběhy, které se zapsaly do historie. A přežily dodnes

Sedmička přináší kuriózní příběhy, které se do historie Břeclavi a Hodonína zapsaly pořádnou ostudou.

Trapasy nejsou výdobytkem moderní doby, stávaly se i před mnoha staletími. O některých se mluví dodnes, o jiných se například ještě pořád učí děti ve školách.

Nenašel klíče, a tím zachránil mnoho životů

Jedna kuriózní situace, která se v Břeclavi odehrála v roce 1679, dokonce zachránila několik desítek lidských životů. „Jedenáctého listopadu se před synagogou shromáždila celá místní židovská obec. Lidé v krutém mrazu netrpělivě vyčkávali chrámového služebníka, který jim měl synagogu otevřít k modlitbě. Ten ale dlouho nepřicházel, protože nemohl najít klíč od synagogy,“ popisuje už skoro zapomenutý příběh historička břeclavského muzea Alena Káňová.

Židé před synagogou nadávali. Najednou je ale vylekal velký hluk. Když přišel chrámový služebník a synagogu otevřel, pochopili, že se zachránili před jistou smrtí. Celá klenba se totiž zřítila na všechna sedadla.

„Že se služebník opozdil, zachránilo všechny břeclavské Židy. Tehdejší rabín tuto událost zvěčnil v jedné náboženské básni a vydal nařízení, že se tento den jako poděkování Bohu bude slavit každý rok,“ dodává Káňová.

Tento zvyk se udržel až do sedmdesátých let devatenáctého století. Později ho Židé připomínali jako školní slavnost. Studentům na tento svátek někdy zdarma rozdávali jídlo. A náboženskou báseň zahrnovali do svých bohoslužeb ještě ve dvacátém století.

O bitvě, která nebyla, historici diskutují

O velké bitvě, kterou svedli o břeclavský zámek v roce 1426 husité s rakouskými katolickými vojsky, jsou popsány stohy knih. Ve skutečnosti se v Břeclavi tehdy vůbec nebojovalo, husité se hradu zmocnili zradou. Podle spekulací jim ho měl vydat hejtman Petr Kutěj, kterého na břeclavský hrad dosadil císař Zikmund.

Druhou možností je, že zradil dolnorakouský maršálek Otto z Maissau. „Břeclavský hrad v té době několik měsíců obléhal Zikmundův zeť, rakouský vévoda Albrecht. Otta byl jeho maršálek a Břeclavanům dodával o tomto obléhání zprávy. Když se husité v čele s Prokopem Holým blížili se svými vojsky, Albrecht to vzdal a z města odtáhl. V Břeclavi se tehdy vůbec nebojovalo, vojska se tu vlastně ani nepotkala. Husité ale vypálili starou Břeclav a zničili katolický kostel,“ vysvětlil ve své historické práci ředitel okresního archivu Miroslav Svoboda.

Zastupitel nazval Romy černými ludrami

Velký trapas zažila Břeclav před třemi lety, když se odstupující zastupitel Tomáš Nepraš nechal unést emocemi a na zastupitelstvu nazval Romy černými ludrami.

Tenkrát mluvil o tom, že lidé vyrývají a kradou květiny ze záhonů okolo nového parkoviště. „To ale neplatí pro ty černé ludry, ale pro normální bílé občany,“ řekl Nepraš.

Později se bývalý zastupitel snažil svůj výrok zmírnit. „Není možné, že bych něco takového vypustil z úst před kamerami. Řekl jsem, že lidé kradou ze záhonů květiny, že to ale nejsou černé ludry. Myslel jsem tím lutra lutra, což latinsky znamená vydra říční,“ hájil se tehdy Nepraš.

Kvůli tomuto výroku ho vyšetřovala policie. Po téměř čtyřech měsících vyšetřování zastavila kvůli nedostatku důkazů. Policisté totiž nedostali záznam kabelové televize, která ho prý nearchivuje.
Navíc „selhal“ i oficiální záznam, který na zastupitelstvu natáčejí zaměstnanci radnice.

„Nahrávky pořizujeme na klasické kazety. Pan zastupitel vystoupil v době, kdy zrovna zapisovatelka měnila kazety. Na konci kazety je jeho hlas čím dál tím tišší a tišší a zrovna tento výrok na kazetě není,“ vysvětlil tehdy tajemník břeclavské radnice Dalibor Neděla.

Zbourali pozoruhodnou památku Hodonína

Velkým trapasem bylo podle ředitelky Masarykova muzea v Hodoníně Ireny Chovančíkové zbourání Redlichovy vily. Židovská rodina Redlichů stála u zrodu hodonínského průmyslu. Ve městě vybudovali cukrovar, cihelnu, mlýn i pekárnu. Secesní vila z roku 1886 v areálu cukrovaru byla chloubou rodiny. Měla štukovou výzdobu, koupelny se smaltovanými vanami a splachovacími klozety i domácí telefon. Přítel Redlichů, skladatel Gustav Mahler, stavbu nejen obdivoval, ale dokonce ho prý inspirovala tak, že v ní napsal svou Píseň o Zemi.

Vilu přes její slavnou minulost před pěti lety rozebraly demoliční stroje. Firma, která stavbu spolu s dalšími nemovitostmi v areálu cukrovaru získala, nechtěla do její záchrany investovat.

Hodonínští zastupitelé se sice snažili vilu odkoupit nebo vyměnit za jiné nemovitosti, majitel ale požadoval moc peněz. Vila navíc nebyla památkově chráněná, a jejímu stržení tak nestálo nic v cestě.
„Podle mého názoru je to skutečný trapas v novodobé historii města. Redlichova vila patřila k nejpozoruhodnějším památkám v Hodoníně,“ tvrdí Chovančíková.

Masarykovu sochu strhli třikrát

Událostí, kterou se rozhodně nemohou v Hodoníně chlubit, bylo i stržení sochy prezidenta Masaryka. Opakovalo se dokonce třikrát. Demonstrovalo tak přesně změny politických nálad v republice. Pomník hodonínského rodáka odhalili v roce 1931. Po příchodu nacistů vydržela socha na svém místě pouze několik měsíců, v roce 1940 ji strhli.

Stejnou sochu na stejném místě nechali Hodonínští postavit už v září roku 1945, ale za šest let musela zase pryč. Tentokrát se nelíbila komunistům.
Kuriózní je, že se Masarykova socha objevila opět na stejném místě dva měsíce po začátku okupace v roce 1968 a na tehdejší poměry měla poměrně „dlouhou životnost“. V době normalizace tam vydržela devět let. Počtvrté, a zatím naposledy, Hodonínští odhalovali Masarykovu sochu v roce 1990 za účasti prezidenta Václava Havla.

Masaryka z Břeclavi zřejmě roztavili

Podobný osud měla Masarykova socha i v Břeclavi. „Stála ve městě od roku 1932. Němci ale po svém příchodu sochu hned pokáceli. Stejně jako lípu svobody a památník legionářů. Tehdy se k tomu velice aktivně přidali i břeclavští Němci,“ popisuje historička Káňová.

Po válce v roce 1947 Břeclavané odhalovali Masarykovu sochu podruhé. Ale už počátkem padesátých let byla opět zničena.

„Dodnes se neví, kde socha skončila. Pravděpodobně ji komunisté nechali roztavit. Po revoluci dala Společnost T. G. Masaryka dohromady přes milion korun a nechala sochu znovu odlít,“ doplnila Káňová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!