Příběh vlaku naděje dojímá školáky | E15.cz

Příběh vlaku naděje dojímá školáky

Rodilý Brňan Thomas Graumann, který v osmi letech unikl před nacisty, cestuje po Česku, aby se podělil o svůj příběh.

Poznal, jak chutná život poté, co mu ho zachránil neznámý člověk. Tento zážitek z druhé světové války v něm utkvěl tak hluboko, že v pomoci druhým lidem našel smysl života.

Thomas Graumann, kterého jako židovské dítě v roce 1939 odvezl vlak naděje Nicholase Wintona z Prahy do Skotska a zachránil ho tak před smrtí v koncentračním táboře, předává mladým lidem víru. V listopadu se vrátil do rodného Brna, kde přednášel studentům na třech školách.

„Možná mám věk na to, abych jen seděl v křesle. Dokud ale můžu udělat něco pro lidi, udělám to,“ říká devětasedmdesátiletý Graumann. Stejně uvažoval britský makléř Nicholas Winton před jednasedmdesáti lety, když z Londýna organizoval záchranu 669 převážně židovských dětí. Tehdy osmiletý Graumann byl jedním z nich. Jeho matka ho posadila do vlaku s tím, že jede do Velké Británie učit se angličtinu. Šťastný chlapec v tom okamžiku netušil, že svoji matku vidí naposledy.

Winton ho tehdy zachránil před nacisty a Graumann na to nikdy nezapomene. „Veškerý svůj čas věnuji tomu, že navštěvuji školy v Česku, Polsku a na Slovensku. Když školákům vyprávím svůj životní příběh, někteří mají hned spoustu dotazů. Jiní ale mlčí. Když se jich ptám proč, odpovídají mi, že je moje vyprávění příliš dojemné na to, aby se zvládli na něco ptát,“ popisuje Graumann.

Přišel o rodinu

Už od chvíle, kdy si ho v roce 1939 po příjezdu do Skotska z nádraží vyzvedla adoptivní matka, toužil po návratu domů. Po konci války se mu to ale nepovedlo. Celá jeho rodina zemřela v koncentračním táboře a on by v Československu neměl kam jít. Zpátky do Brna i do Těšan, kde vyrůstal na zámečku, se vrátil až po sametové revoluci.

„Brno mě trochu mate. Bydlel jsem tu do pěti let, ale nyní sem nejezdím tak často, abych si vybavil vzpomínky z mládí. Viděl jsem radnici, Zelný trh a divadla. Je to už jiné město,“ tvrdí Graumann.
Celý život se snaží pomáhat lidem. Nejdřív jako učitel, ošetřovatel a misionář působil devět let na Filipínách. Tam potkal svoji budoucí manželku Američanku Caroline, s níž se usadil ve Spojených státech amerických. K vlastním dvěma dětem další dvě adoptovali.

Mimo toho pomáhali emigrovat mladým lidem z Afriky a rodinám z Ruska. „Jedna z rodin měla dokonce dvanáct dětí. Žádali jsme naše přátele, aby nám pomohli, ale nikdo neměl odvahu se k nám přidat,“ vzpomíná Caroline Graumannová. Se svým mužem tvoří téměř nerozlučnou dvojici. Následovala ho i do Česka, kde po revoluci začal učit angličtinu. Češtinu přitom už zapomněl a ani se ji nechce znovu učit.

Chce pomáhat

Graumann chtěl zůstat blízko Brna, práci ale dostal v Čechách, proto se manželé usadili v Nebovidech u Kolína. „Není to tu lepší než v Americe, ale cítíme, že tu můžeme pomáhat. Caroline se mnou jezdí skoro na všechny besedy. Dokud jsem při prezentacích nezačal používat dálkové ovládání na projektor, sedávala u počítače a překlikávala mi obrázky. Jsme spolu už osmačtyřicet let,“ poznamenává Graumann.

Graumann, který je židovského původu, se už v dětství stal křesťanem. Možná právě křesťanská pokora Graumanna vedla k tomu, že nikdy nepátral, kdo před jednasedmdesáti lety vypravil vlak z Prahy do Skotska a kdo mu obstaral náhradní rodinu. Jméno Nicholase Wintona neznal až do roku 2001. Tehdy poprvé spatřil své jméno na seznamu zachráněných židovských dětí.

„Přivedl mě k tomu pořad na BBC, kde ukazovali cestovní doklady Wintonových dětí. Vypadaly přesně jako ty moje. Setkání s Wintonem před třemi lety v Praze pro mě byl silný zážitek,“ vypráví Graumann. Před sebou má nyní jeden velký cíl. „Chtěl bych napsat knihu o svém životě. Možná ji časem někdo přeloží a vydá i v češtině. Hlavně chci, aby se dobře četla dětem,“ říká Graumann s nadšením. To v něm nevyprchalo od roku 1939, kdy se jako Wintonovo dítě číslo 652 těšil do Anglie na tříměsíční kurz angličtiny, který se protáhl na půl století.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!