Přežili nástup kapitalismu v Liberci. Pracují od nevidím do nevidím | E15.cz

Přežili nástup kapitalismu v Liberci. Pracují od nevidím do nevidím

Existují. Obchody v centru Liberce, které přežily první republiku, totalitu, nástup kapitalismu. I když je to těžké, fungují.

Když Ivo Mareček jako čerstvý absolvent farmacie nastupoval do svého prvního zaměstnání v apatice U Orla, nesla název Lékárna 0501 a náměstí se jmenovalo Gottwaldovo. Je to už pětatřicet let a z mladého absolventa se stal postupně vedoucí a pak spolumajitel. Jeho práce se ale příliš nezměnila. Jen jí přibylo.
„Tehdy vypadala lékárna jinak, čekárna byla poloviční jen s dvěma výdejními okénky. Lidí ale chodilo hodně. A zaměstnanců bylo dvakrát tolik. Kolem třicítky,“ vysvětluje Mareček.
Byli jsme jednou ze dvou lékáren ve středu města. Ta další, centrální, byla naproti radnice, ale nepřežila privatizaci.
Za totality měla lékárna omezený sortiment a cizí léky fasovala na příděl. V domě ale byla laboratoř, kde magistři a laboranti připravovali masti, kapky i léky. „Kapsle nebyly. Léky jsme dávali do oplatek, které vypadaly trochu jako hostie,“ říká magistr.
Už tenkrát to ale zkoušeli vařiči pervitinu s kodeinem, solutanem a ipecarinem. A algenou. „Už jsme je měli vytipované a poznali jsme je,“ dodal Mareček.
Pak přišla privatizace a lékárníci do ní šli. Lékárnu rozšířili, zmodernizovali, znásobili sortiment a vrátili jí prvorepublikový balkon i orla. Našli ho ve sklepě pod uhlím. Dnes celý ve zlatém hlídá čekárnu.
I když se časy změnily, lékárník bojuje. „Splnil jsem si sen. Nastoupili nám mladí lékárníci a mám dospělého syna, který vystudoval farmacii. Chci živnost předat,“ dodává.

Das ist Meinl

Od rána do večera, a když je potřeba i do noci, „kmitá“ ve svém obchodě, vonícím kávou a čokoládou, Jitřenka Volencová. I její krámek na Šaldově náměstí lidem sloužil už za první republiky a pak za socialismu. A patřil mezi ty fajnové. Občas tam měli cizí čokolády a kafe, lepší sardinky a mandarinkové a jahodové kompoty. Dělali tam dárkové koše a dělají je dodnes.„Stále frčí, ale rozhodně na tom nevydělám,“ říká Volencová.
Obchod si jako jediný v Liberci zachoval atmosféru první republiky. Díky čokoládě a kávě a díky starým dřevěným regálům. Ty si majitelka v roce 1995, když přebírala obchod, musela koupit za čtyři sta padesát tisíc.
Volencová přišla do podnikání z úplně jiné branže. Dělala učitelku v mateřské školce. Jenže dcery šly studovat a peněz bylo málo. „Přechod ze školky do obchodu mi trval tři týdny. Skončila jsem k prvnímu prosinci a osmnáctého už prodávala. Za tu dobu jsem vymalovala, navezla zboží a už to jelo. Bylo právě před Vánocemi, takže jsem měla fofr. Zapojili se všichni, celá rodina,“ vzpomíná.
Měla prodavačky, a dokonce se jí hlásili i lidé, kteří v krámě prodávali už za totality a znali jeho historii. „Byl to slavný obchod vídeňské firmy Julius Meinl. Po revoluci se tu byl bývalý majitel podívat a byl spokojený, že se tak pěkně zachoval. Ještě dnes, když k nám přijdou Němci, říkají: Das ist Meinl,“ popisuje obchodnice.
Prodavačky ale musela před časem propustit. Ubyly tržby. Sama si uklízí, přebírá zboží, účtuje, prodává. A honí zloděje.
„Válcují nás obchoďáky. Všechny malé obchody kolem skomírají. Zatím se ale držíme. Uvidíme, co bude za půl roku. Když to nevyjde, půjdu do důchodu,“ uvažuje Volencová.

Sámoška Dunaj

Za totality byl Dunaj na dnešním Soukenném náměstí bezkonkurenčně největší samoobsluhou potravin v Liberci. Lidé tam chodí nakupovat stále, i když kolem vyrostla řetězcová konkurence.
Do roku patřila velkoprodejna Dunaj pod potraviny, pak si ji pronajala firma Junior Liberečana Alexandra Kendika. Její majitel se v potravinách vyučil a v té době měl po městě několik prodejen.
„Převzali jsme Dunaj, jak leží a běží, i s prodavačkami, a řada z nich u nás zůstala až do důchodu nebo u nás pracují dodnes,“ říká manželka majitele Jana Kendiková. Tři roky se obchodníci dohadovali s radnicí, jestli jim Dunaj prodá, nebo ne. Město spekulovalo a nakonec muselo jít dolů s cenou, protože obří a zanedbanou budovu nikdo nechtěl. „Hned, jak to bylo naše, pustili jsme se do přestavby. Vybourali jsme obchod na nosné zdi a prostorově ho změnili. Musely nám stačit dva letní měsíce, kdy je nejmenší tržba. Bylo to docela drsné, navíc jsme se strašně zadlužili. Na všechno jsme si brali úvěr. Ale stihli jsme to a v září už jsme otevírali a fungujeme dál. I když tržby jdou dolů,“ dodává Kendiková.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!