Povýšila knoflíky na umění | E15.cz

Povýšila knoflíky na umění

České knoflíky znají v Kanadě, Austrálii i v Japonsku. Doma je ocenili až po devatenácti letech.

Doma není nikdo prorokem. Pořekadlo, které sedí na pětapadesátiletou výtvarnici Miloslavu Laiblovou. Devatenáct let dobývala západní a východní trhy svými keramickými knoflíky, které jsou jejím vynálezem. V Čechách se dočkala ocenění teprve nedávno. Stala se jihočeským Živnostníkem roku a díky jejímu životnímu příběhu Byznys rebelem roku. „To byla trochu náhoda. Přihláška mi přišla mailem. Myslela jsem, že vyplňuji nějaký dotazník,“ svěřuje se Laiblová. Žádné ocenění už nečekala. „Bylo to příjemné. Z úspěchu doma mám větší radost, než z těch v cizině,“ říká. S výrobou knoflíků začala absolventka bechyňské keramické školy v jednadevadesátém roce. Dílnu si otevřela v prádelně rodinného domku ve Strakonicích. „Začínala jsem s keramickými miniaturami Zlaté uličky. To byl tehdy velký trhák pro cizince. Díky tomu jsem mohla splatit pece a začít vyrábět knoflíky,“ vzpomíná.
Keramický knoflík z jemné hlíny je její nápad. Udělala z něj zboží. Prakticky po sto letech obnovila českou tradici výroby. „Přišla jsem na to, když jsem dostala zakázku na velké ozdobné knoflíky,“ přibližuje.
Prorazila tak, že udělala první katalog, s nímž se manžel rozjel do Prahy do Domu módy. Jejich knoflíky začali prodávat v oddělení luxusních látek. „Tak jsme získali první kontakty a zakázky do ciziny,“ popisuje. Úspěch přišel, když se Laiblovi seznámili s německým obchodníkem, který prodával umělecké knoflíky. Ze všeho, i z peří. „Zadal nám výrobu pro stánek na veletrh Inter-
stoff Frankfurt. Ten je ve světě módy největší v Evropě. Tři měsíce jsem nevyšla z ateliéru a jen pracovala. Pak nám vyrobil nabídkové karty, odvezl je na veletrh a měl s nimi velký úspěch. A s ním i my. Veletrhy si od nás objednaly knoflíky na výzdobu celé vstupní haly,“ pokračuje.
Časem si strakonické dílny začaly všímat i české a slovenské podniky, které už dneska neexistují. OP Prostějov, Makyta Púchov, Luna Nitra. Velké objednávky ve dvou lidech nešly zvládnout. Od jednoho vzoru třeba tři tisíce kusů. „Museli jsme rozšířit prostory a nabrat lidi. Výrobnu jsme udělali ze zahradní kolny,“ říká.
Laiblovi nemají stroj, který by chrlil knoflíky. Jsou ručně modelované nebo ručně formované, malované do syrové glazury jako při výrobě keramiky. Pod rukama projde každý zvlášť. I ten několikamilimetrový. Některý se dokonce nesmí víckrát nikde objevit.

Doma o nich neví

„Návrhářky spoléhají na moji fantazii. Někdy pošlou látky nebo nákresy modelů šatů a já musím knoflík vymyslet,“ popisuje praxi v módním průmyslu. Látce a barvě musí přizpůsobit hlínu. Od bílé jako porcelán, po žlutou, červenou nebo černou. Také glazury. České, německé, italské, průhledné, efektní i krystalické a jejich kombinace.
Laiblovou, která povýšila obyčejný knoflík na umělecké dílo, zvou na keramická bienále a módní přehlídky. Ve Strakonicích se o ní dověděli, až když otevřela galerii. „Byla už jsem smířená s tím, že doma nás nikdo neocení. Na bienále, kde bývá na sedmdesát vystavovatelů, jsme jediní Češi,“ svěřuje se. Její knoflíky znají přitom po celé Evropě, v Japonsku a Austrálii.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!