„Pořád jsem lítala po loukách“ | E15.cz

„Pořád jsem lítala po loukách“

Iva Kučerová

Atletická legenda Dana Zátopková se po delší době vrátila do Uherského Hradiště. Vzpomínala se Sedmičkou, nejen na svoje mládí.

Přestože se olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková narodila v Karviné, považuje se za Hradišťanku. Na Slovácko, krajinu svého mládí a prvních sportovních úspěchů, se stále ráda vrací.

„V mých vzpomínkách zaujímá Hradiště královské místo. Nejen proto, že je opravdu královské,“ vysvětluje Zátopková, jejíž rodiče pocházeli z Vacenovic na Kyjovsku. Po nich zdědila lásku k vínu a slováckým písničkám, které si ráda zazpívá.

„Snažím se s životem držet krok,“ říká vitální osmaosmdesátiletá žena, čišící elánem a chutí do života.

Mnoho lidí netuší, že jste žila v Uherském Hradišti. Jak se tam vaše rodina dostala a kde jste bydleli?

Táta se vrátil jako legionář z první světové války. Zůstal u vojáků, a když v Hradišti otevírali nová kasárna, převeleli ho tam. Bydleli jsme v kasárnách, hned na kraji města. Tam, kde je nyní zastavěná část, směrem k Jarošovu. Žili jsme tam od mých jedenácti.

Jak to tam tenkrát vypadalo?

Úžasně. Byla tam samá louka, která se táhla až do Kněžpole. I v Mařaticích byla, ale tam se pásly krávy. Pastýř, který je vodil na pastvu, byl současně i ponocným. To znamená, že chodil každou hodinu a vytruboval: Odbila druhá hodina! Chval každý dům Hospodina! Ať nás chrání ve dne v noci, ochraňuje od zlé moci!

Na louce jste začala své první sportovní krůčky?

Ano, v mých vzpomínkách mají louky korunu královskou. Pořád jsem na nich s bratry lítala, a protože jsme to měli kousek k Moravě, naučili jsme se brzo plavat. Nejkrásnější to ale bylo na podzim. Když se vylila Morava, louka byla pod vodou a zamrzla. Na bruslích jsme jezdili kolikrát až do noci. Měsíc svítil a nám ani nevadilo, že jsme neviděli, že z toho ledu sem tam trčí tráva. Přijeli jsme potom večer domů celí zválení, otlučení, až nás maminka pohlavkovala. Ale bylo to nádherné.

Sportoval kromě vás ještě někdo v rodině?

Sport tehdy nebyl populární jako dneska. Taťka na gymnáziu skákal do výšky. Byl šikovný, skočil metr sedmdesát, zřejmě nůžkami. A potom až dcera mého bratrance, Marie Ingrová-Pospíšilová. Běhala 800 metrů za Zlín a několik let za národní mančaft.

Kde jste v Hradišti studovala?

Navštěvovala jsem pátou třídu ve škole za Redutou (nyní UNESCO – pozn. redakce), kde je pomník padlých vojáků z první světové války, a potom gymnázium, kde jsem v roce 1941 maturovala. Byli jsme posledními maturanty, pak Němci školu zavřeli.

Byly na škole nějaké pohybové aktivity, sportovní kroužky nebo něco podobného?

Každou středu jsme s tělovýchovným profesorem Zapletalem měli krásný zvyk. Ve tři hodiny jsme čekali před Slováckou búdou, až nám otevře zezadu kumbál, kde jsme si mohli půjčit různé nářadí. Jedno bylo legrační, dřevěné chůdy, na kterých jsme uměli chodit, běhat, dokonce couvat a tancovat. Kromě toho i míče, se kterými jsme hráli na zaháňku. To znamená, že hodíte co nejdál, a kam to dopadne, odtud házíte zpátky. Už tehdy jsem házela docela daleko.

Velký úspěch jste ale zaznamenala také v házené, je to tak?

Náhodou jsem jela kolem Slovácké Slavie na kole, zastavila jsem a dívala se přes plot, jak se tam chumelí děvčata a pán kolem nich poskakuje. Naráz se obrátil a řekl: Co tady čumíš, pojď sem, jestli se trefíš do branky. V duchu jsem si říkala: To musím trefit, vždyť je ta branka jak dveře od stodoly. A bác ho. Jé, ty budeš dobrá, pojď, pojď, říkal ten pán. A za chvilku jsem byla kapitánka. První naše utkání bylo v Bílovicích, kde jsme prohrály 1:12, úplný debakl. Ale trenér Franta Strádal to bral s nadhledem. Říkal: Co sa trepeš, co sa bójíš, všechno sa obrátí. Házená mě chytla a v roce 1949 jsme se dokonce staly mistryněmi republiky.

Čím vám Hradišťané udělali největší radost?

Nadchli mě v televizní soutěži, bylo to někdy v osmdesátých letech. Města soupeřila mezi sebou a úkolem Hradišťanů bylo do třiceti minut sehnat co nejvíce houslistů, kteří by dohromady zahráli slováckou písničku. Sehnali čtyřicet lidí, nejstaršímu bylo přes osmdesát a nejmladšímu třináct. Naprostá nádhera.

Na co se nejvíc těšíte, když se vracíte do Hradiště?

Na příbuzné a dvě spolužačky, že se s nimi sejdu. Jdeme na dvě decky, povykládat. A pak když mám možnost vidět cimbálovku, ráda posedím při vínečku s dobrými lidmi.

Autor: Iva Kučerová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!