Pořád cítím chuť vepřového s jablky | E15.cz

Pořád cítím chuť vepřového s jablky

Pětašedesát let uplynulo od doby, kdy hladová Plzeň nejprve ochutnala burákové máslo a pak ji nakrmila tetička UNRRA.

Psal se květen roku 1945. Nejen tehdejší Československo, ale celá Evropa byla zbídačená šest let trvajícím válečným konfliktem. Všeho byl nedostatek. Nejen jídla. Byla nutná okamžitá pomoc. Nejrychleji zareagovala mezinárodní organizace UNRRA - Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu. První projekt mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci, ze dvou třetin dotovaný Spojenými státy.

Do poválečné Evropy začala proudit pomoc v říjnu a listopadu roku 1945. Motocykly, automobily, vlaky, oblečení, ale hlavně jídlo. Československu přiznaly vítězné mocnosti zboží o váze 1,5 milionu tun a v celkové ceně 270 milionů korun. Automobily z Plzně Plzeň měla od října pětačtyřicátého roku v rámci celé republiky jedno prvenství.

„Byla sběrným střediskem osobních vozů, které potom vlaky vozily po celé republice,“ přibližuje Ivan Rollinger, ředitel Muzea generála Pattona. Automobily se do Plzně vozily z francouzského přístavu Le Havre. „Do Československa přes Plzeň přivezly vlaky celkem 3180 vozidel z Kanady, 2680 z Velké Británie a 4000 vozů a 5800 vleků vyrobených ve Francii,“ doplňuje Rollinger. Každý den do Plzně dorazilo na dvě stovky vlaků. Nejvíce se čekalo na jídlo. Sušené vejce, kondenzované mléko, mouka, čočka, obilniny. Plzeňané ale ochutnali i jídla, o kterých předtím ani neslyšeli. Pomerančová marmeláda, čokoláda, žvýkačky, kakao nebo vepřové maso s jablky. Vladislav Krátký, archivář plzeňské Škodovky, má pořád na jazyku výraznou chuť předtím nezvyklé úpravy vepřového. „Maso bylo kvalitní, měkké. Omáčka čirá. Nepříliš sladká. Jak kuchaři říkají navinulá,“ líčí Vladislav Krátký. Pochutiny byly konzervované v plechovkách, které měly pro našince barevný a přitažlivý design. Zvláštní kapitolou bylo burákové máslo.

„Staří, konzervativní lidé ho odmítali. Mladší to zkoušeli,“ říká další pamětník Pavel Hauzner. UNRRA přivezla do Plzně i oblečení a boty. Obojího bylo málo, navíc často v malých velikostech. Všechno patřilo do přebytků americké a britské armády. „Velikostí tak na čtrnáctileté kluky,“ popisuje Vladislav Krátký. Textil byl k mání v sokolovně u Štruncových sadů. Vedle toho se ale v Plzni objevily teplé deky, husté, lehké a přitom hřejivé nebo nepromokavé pláště. „To bylo ale jen několik kousků. Poptávka byla obrovská,“ líčí Krátký.

UNRRA přivezla do Plzně i lékařské přístroje. Primář Anesteziologicko- resuscitační kliniky fakultní nemocnice Plzeň Karel Svoboda dodnes vlastní unikátní anesteziologický přístroj, který pochází z Ameriky. „Druhý takový už v Čechách není,“ tvrdí. Milá tetičko UNRRO Význam materiální pomoci mezinárodní organizace UNRRA se snažili komunisté pošpinit. Tvrdili, že zboží k nám nebylo dodáno zadarmo, ale že jsme za něj tvrdě zaplatili. Pravdu se lidé dozvěděli až po roce 1989. Dopis, který před Vánocemi roku 1945 otisklo Svobodné slovo, hovoří za vše: „Milá tetičko UNRRO, nevíme, jak vypadáš, ale jsi jistě taková hodná stará paní. Asi jako babička Boženy Němcové, ta byla nejhodnější ze všech babiček,“ tak začínal dopis jedné holčičky, která v něm prosila o čokoládu, kakao, datle, fíky a pomeranče. Dostaly se k ní?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!