Popraveného Píku ukrýval ve sklepě | E15.cz

Popraveného Píku ukrýval ve sklepě

19. června 2009 • 15:07
Před šedesáti lety nechali komunisté popravit Heliodora Píku. Jeho tělo sedm let ukrýval profesor Kos v Anatomickém ústavu v Plzni.

Má už vážné potíže s dýcháním – vysoký věk a dráždivé konzervační tekutiny, se kterými léta pracoval, vykonaly své. Kvůli výparům z nich se nemůže dvaadevadesátiletý Jaroslav Kos, emeritní profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, zúčastnit vzpomínkové akce na generála Heliodora Píku v Praze–Dejvicích.

I když sem na nespravedlivě popraveného hrdinu druhé světové války chodil po sametové revoluci vzpomínat každý rok. Šedesáté výročí jeho popravy příští týden vynechá. Je to tak již podruhé, co chemické konzervační látky sehrály v jejich „vztahu“ významnou úlohu.

Právě díky nim se tito dva před šedesáti lety střetli. Bohužel o tom věděl jen jeden z nich. Anatom Jaroslav Kos tělo popraveného generála Píky schoval před komunisty do kádě s konzervačními tekutinami a čekal, až ho bude moci vydat rodině. Osud všechno zařídil jinak. „Komunistická demagogie mého tehdejšího podřízeného způsobila, že jsem tělo synu Milanovi nikdy vydat nemohl,“ vypráví Jaroslav Kos, který anatomii v Plzni přednášel šestatřicet roků, od založení fakulty v roce 1947.

Zkoušku z anatomie u něj složilo na šest tisíc mediků. Na fakultě toho tedy zažil hodně. Na 21. červen roku 1949 ale prý nikdy nezapomene.

Neměl klid ani po smrti

Tělo válečného hrdiny Heliodora Píky, který byl po vykonstruovaném procesu popraven v Borské věznici, nemělo být jeho příbuzným nikdy vydáno. Skončilo v plzeňském anatomickém ústavu. „Na úmrtním listě bylo napsáno k vědeckým účelům a k výuce studentů,“ vzpomíná Jaroslav Kos.

Zemřelého přivezli bez šatů. Na pravou nohu někdo napsal H. Píka. Tato nedbalost přivedla tehdy jednatřicetiletého otce dvou malých dětí ke skvělému nápadu: Kdo mohl poznat pravé tělo? Rozhodl se ho tedy skrýt před vědou i režimem. Nabalzamované tělo ukryl do uzavřeného kontejneru plného konzervačních tekutin v suterénu ústavu.

„Věřil jsem, že komunistický režim padne. Jeho tělo jsem chtěl uchovat netknuté, aby ho mohli jeho příbuzní někdy pohřbít,“ vzpomíná. V září začal první semestr akademického roku 1949/1950 a s ním i anatomická cvičení. O měsíc později už se obtížně určitelné lidské ostatky po pitvách mohly odvézt do krematoria. „K jedné rakvi jsem pak přidal úmrtní list Heliodora Píky,“ líčí Kos.

1968 – Kde je tělo?

V době Pražského jara roku 1968 vyhledal profesora Kose Karel Melichar ze Svazu protifašistických bojovníků. A zeptal se ho, jestli neví, kam se podělo tělo Heliodora Píky. „Sdělil jsem mu, že leží prakticky neporušené v ústavu ve sklepě,“ říká profesor. Když ale ke kádi přišli a odklopili víko, tělo generála Píky bylo pryč. A nebylo ani nikde jinde v ústavu. Nikdo netušil, kam zmizelo.

„Nakonec můj asistent doktor Heřt zjistil šokující věc,“ líčí Kos. V roce 1956 byl Jaroslav Kos na stáži v Kodani. Tehdejší aspirant na asistentské místo, student medicíny a zapálený komunista Václav Novák, dostal za úkol uklidit macerační místnosti. Zde na tělo Heliodora Píky narazil, a když podle cedulky zjistil, o koho jde, nechal ho pod cizím jménem odvézt do krematoria a spálit. Když se Kos po dvou letech vrátil z Kodaně, Novák mu neřekl ani slovo. V roce 1968 – když se vše provalilo – už Václav Novák pracoval na Chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice v Plzni.

Také on byl zrovna na stáži – na Coloradské univerzitě v Denveru. Profesor Kos nad celou kauzou ještě dnes kroutí hlavou. Stále ho dokáže rozčílit. „Až stáž ve Spojených státech mu otevřela oči a začal komunismus kritizovat,“ myslí si. Ono „prozření“ ale stálo Václava Nováka slibně rozjetou kariéru na nejprestižnějším pracovišti v kraji. Musel odejít do regionální nemocnice ve Stodě, následně skončil v Domažlicích. Do důchodu odcházel v roce 1997 jako primář.

Když v roce 1969 zjistil syn Heliodora Píky Milan, co se dělo s tělem jeho otce, navštívil doktora Nováka. Od něj dostal jména sedmi osob, které nechal v roce 1956 odvézt ke kremaci. „Popel mého otce skončil podle všeho v jedné z uren nebo byl vysypán na rozptylové loučce plzeňského hřbitova. Bohužel nikdy nezjistím, kde vlastně leží,“ smutně říká Milan Píka, který byl po létech strávených v komunistickém vězení donucen odejít na Slovensko a dnes žije v Bratislavě.

Nechci se k tomu vracet

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!