Policistka: Žena musí práci dávat dvakrát víc než muž | E15.cz

Policistka: Žena musí práci dávat dvakrát víc než muž

11. srpna 2010 • 14:48
Rázná šéfová Radka Drexlerová velí více než třem stovkám policistů.

Již od pohledu je ženou „od rány“. I když to dělá nerada, jak přiznává, nemá Radka Drexlerová problém v případě nutnosti své lidi potrestat.

„Špatně snáším lenochy, kteří se snaží věci s prominutím očurat,“ říká šestatřicetiletá policistka, která letos nastoupila na post náměstkyně ředitele pro Službu kriminální policie a vyšetřování na Obvodním ředitelství Praha III.

Má přes tři stovky podřízených, do hlavy jí však funkce nestoupla. Je přirozená a má i smysl pro recesi, když bez zábran vyhoví přání fotografa a svižně vystoupá po požárním žebříku na střechu.

Působíte akčně. Nestýská se vám v kanceláři po práci v terénu?

To víte, že stýská. Proto taky občas ráda velím třeba i nočním operativně-bezpečnostním akcím. Po tom sezení na poradách je to velmi osvěžující.

Jaká byla ta poslední?

Nejspíš se týkala násilné trestné činnosti. Řešení těchto případů mě vždy bavilo mnohem víc než třeba kauzy z oblasti hospodářské nebo majetkové kriminality. Před časem jsem pár let vedla oddělení pro násilnou trestnou činnost v Praze 2. Člověka obvykle nic nerozruší a nevytrhne z klidu víc než právě tyto delikty. Tím ovšem nechci jakkoliv upozaďovat majetkové případy, podvody nebo krádeže.

Velela jste i týmu, který dostal za mříže sochaře Pavla Opočenského.

To byla velká kauza. Pan Opočenský byl při jednání jinak slušný a sympatický muž, což nijak nesnižuje jeho vinu. Na druhou stranu dívky, které k němu chodily, měly už ve dvanácti letech bohaté zkušenosti. Policie měla veškeré důkazy, odposlechy, videa. Musel prohrát.

Opočenský měl na vás zřejmě smůlu, když uvážím, že Bohumil Kulínský vyvázl jen s podmínkou.

Na tom případu se tenkrát sešla skvělá parta lidí, která táhla za jeden provaz, včetně státního zastupitelství. To se jen tak nepodaří. Když se nedávno udělovaly na Žofíně ceny nejlepším policistům, za tým to vyhráli kolegové z Ostravy, kteří pracovali na případu popálené Natálky z Vítkova. Což mi připomnělo, v jaké souhře jsme dělali Opočenského kauzu.

Jaký je to pocit velet mužům?

Nejsou to samí muži, pode mnou také pracuje odhadem tak jedna třetina žen. Já se vždycky snažím řešit věci po dobrém a v klidu. Jsem ale beran, a když to někde zaskřípe, tak se ta povaha projeví. Nedělám to ráda, ale v krajním případě musím sáhnout i po nepopulárním opatření. Nemám problém někoho za liknavost či špatně odvedenou práci kázeňsky nebo finančně potrestat. Pár lidí už jsem donutila i odejít.

Jaká vlastnost vás dokáže nejvíc nadzvednout?

Nejvíc mi vadí lenost, liknavost a takzvaní salámisti, kterým je všechno jedno. I když tým šlape, občas někdo poleví, a tak jednou za čas potřebujete prásknout bičem. U policie víc než jinde platí: Důvěřuj, ale prověřuj. Nelíbí se mi, že v poslední době nastoupila k policii spousta lidí, kteří k ní šli jen proto, že mají každý měsíc své jisté.

Takže cukr a bič?

Popravdě cukr nějak dochází. U policie momentálně panuje složitá situace. Vypadá to, že zůstanou jen nadšenci, takoví ti srdcaři.

Jako jste vy?

Ano, já jsem srdcař a myslím, že se mi podařilo obklopit se lidmi podobné krevní skupiny. Ženská jako vedoucí to má sice v něčem lepší, ale své práci musí dávat dvakrát víc než muž, aby si jí všimli.

Nemají muži kolem vás komplex, že jim velí žena?

Ve vedoucích funkcích jsem už léta a za svou praxi jsem zatím nezažila, že by z toho byl nějaký chlap frustrovaný. Ledaže by to nedal najevo. Při mém působení v Praze 2 mi v roce 2008 na ředitelství Prahy III nabídli, jestli se chci zúčastnit výběrového řízení na velitele Služby kriminální policie a vyšetřování. Obstála jsem mezi sedmi uchazeči, přitom jsem byla odjinud. Lidé nevěděli, co ode mě čekat, ale zpětnou vazbou jsem se pak dozvěděla, že byli mile překvapení.

Letos jste postoupila ještě výš, zřejmě ve vás odhalili skvělou manažerku. Neplatíte za to ale soukromím?

Trochu určitě. Musíte mít tolerantního partnera, který chápe, čím pro vás ta profese je, zase tolik to ale nepřeháním. Řídím se manažerskou poučkou, že po usilovné práci je třeba odpočívat. Já například strašně ráda spím. O víkendech a o dovolené si tuto slast umím vychutnat. Kdyby přišlo na věc, mohla bych už teď v půl čtvrté odpoledne zamknout kancelář.

Ale to srdcaři nedělají.

Nedělají. Já si beru občas práci domů i přes víkend, pokud na něco opravdu potřebuji klid.

Znamená to, že děti doma nepláčou?

Když jsem šla před třemi lety na pozici velitele, pochopila jsem, že děti s mou profesí úplně hladce skloubit nejdou. Vím, že mi už hodiny tikají hodně hlasitě a mateřské starosti nemůžu moc odkládat, ale práce je pro mě pořád ještě větší výzvou. Uvidíme, co čas přinese.

Kam se dá z vaší současné židle ještě postupovat?

Ještě před nedávnem jsem brala tuhle funkci jako strop. Neskrývám ale, že nejsem panenka v koutě. Nestydím se za to, že mám ambice. Zatím nasávám nové zkušenosti, učím se od manažerů jako je například náš krajský ředitel Martin Červíček. Kdyby se časem vyskytla šance, která by mě mohla v profesi posunout dál, budu jedině ráda. V tomhle zaměstnání jsem se zkrátka našla.

A jak vypadalo to hledání?

K policii nevedla přímá cesta. Vystudovala jsem zdravotnickou školu a asi tři roky pracovala na chirurgii v Motole. Za jednou sestřičkou tam chodila kamarádka policistka a vyprávěla o své práci. Jsem akční typ, a tak mě to zaujalo. U policie jsem začínala jako sekretářka a ve čtyřiadvaceti letech se ze mě stala vyšetřovatelka.

Do kin vstoupil film Kajínek. Co říká zkušená policistka celonárodnímu licitování o tom, jestli je tento muž vinen, nebo nevinen?

Neznám spis, ani podrobnosti, ale z principu mě děsí myšlenka, že by v téhle zemi někdo seděl na doživotí a nevinně. V té kauze ale optimistkou nejsem, protože je to stará věc. Podle mě se už nikdy stoprocentně nevyřeší. Aspoň ne tak, aby nezbyly pochybnosti.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!