Petr Mikolanda: Život je důležitější než fotbal a já nad nemocí vedu | E15.cz

Petr Mikolanda: Život je důležitější než fotbal a já nad nemocí vedu

4. srpna 2010 • 15:59
Patnáct hodin týdně tráví na dialýze a bere přes dvacet prášků denně. Přesto se Petr Mikolanda vrací na žižkovský trávník.

Má za sebou dvě mozkové mrtvice a operaci srdce, čeká na transplantaci ledviny, ale navzdory vážným zdravotním problémům po třech letech míří zpátky do vrcholového fotbalu. Pětadvacetiletý Petr Mikolanda je blízko druholigovému startu za Viktorii Žižkov.

Je to zázrak, že se vracíte na hřiště?

Rozhodně. Taky je to zásluhou obrovské vůle a štěstí. Byl jsem asi tak sedmadevadesát procent času pozitivní. Vzal jsem to jako osobní výzvu. Někteří lidé jsou na tom mnohem hůř než já. Člověk se tomu nesmí poddat. Už před třemi lety jsem říkal, že fotbal hrát budu. A i když nastoupím třeba jenom na minutu, můžu si říct: „Já jsem vyhrál.“ Není ani tak důležitý fotbal, ale život. Hlavně že vedu nad nemocí. Prohrával jsem s ní 0:1, ale otočil jsem to na 2:1.

Vzpomenete si často na květen 2007, kdy vaše potíže začaly?

Na to se nedá zapomenout. Akorát končila sezona a několik dní mě trápily nateklé kotníky. Po posledním zápase jsem s tím šel k doktorovi. Ten mě poslal do Motola a tam si mě nechali sedm nebo osm měsíců.

Jak vznikly vaše problémy s ledvinami?

Nedoléčil jsem chřipky, do toho ta fotbalová zátěž… Už to určitě dělat nebudu. Právě proto mají fotbalisté problémy s játry a ledvinami nebo v horším případě rovnou umřou. Já to mám tak, že každá z mých ledvin teď pracuje na nějakých čtyřicet procent.

Jak vám bylo, když jste se to dozvěděl?

Nepřipouštěl jsem si, že skončím s fotbalem. Dělal jsem si z toho legraci. Rodiče byli zrovna na dovolené a řekl jsem jim, že já taky. Přitom jsem byl v nemocnici a předpovídali mi konec kariéry. Já jsem doktorům nevěřil.

Kdy jste se cítil nejhůř?

Asi když se mi do těla dostal zánět. Měl jsem čtyřicítky jedenačtyřicítky horečky, které mi lékaři nemohli srazit. Nevěděli, co se mnou. Nepomáhala mi ani ponoření do ledové nádoby. To odkázání na ostatní bylo hrůzostrašné, frustrující. Jinak se to dalo zvládnout. Špatných dnů bylo víc, protekly hektolitry slz. Ale já se to snažím otáčet v dobré a lidi se ode mě dozvědí hlavně ty pozitivní věci. Ty negativní moc neříkám, aby mě nelitovali.

Jaká byla vaše první mozková mrtvice?

Probral jsem se v Motole a začal jsem se dívat na televizi. Dávali seriál Přátelé, ale nevěděl jsem, co se tam děje, proč tam ti lidé běhají… Tak jsem zavolal sestru. Ta přišla a snažil jsem se jí vysvětlit, že asi mám něco s televizí, že tomu nerozumím. Koukala na mě a pak se začala hrozně smát. Myslela si, že si z ní dělám legraci. Říkal jsem si, že mluvím dobře, a přitom jsem vydával nějaké skřeky. A tomu, co říkala ona, jsem nerozuměl. Vzal jsem tužku a papír, chtěl jsem jí to napsat, ale to taky nešlo. Nevěděl jsem ani, jak udělat tři křížky. Tak jsem šel zpátky do postele. Doktorka mezitím zavolala mamince, která tam zrovna měla cestu. Ta přijela a ptala se mě, proč si z nich dělám legraci. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to myslím vážně. Pak jsem si zase lehnul, a když jsem se probudil, začalo se to lepšit. Pomalu jsem komunikoval a psal. Další den už to bylo úplně v pohodě. Ale zjistil jsem, že už v hlavě nemám angličtinu a francouzštinu. Angličtinu jsem se naučil zpátky, to nebyl problém. Ale ta francouzština mi do hlavy neleze. Asi budu muset zkusit jiný jazyk.

Co tehdy tu mrtvici způsobilo?

Jedenáctimilimetrová díra v srdci. Kapička krve mi mezi srdečními síněmi proletěla až do mozku. Srdce mi zavřeli, ale za tři nebo čtyři dny přišla další mrtvice. Zjistili, že na plechovém uzávěru té díry, který mi tam dali, zůstala další kapička. Ale ta druhá mrtvice už byla jenom lehounká, to bylo jenom na šest sedm hodin, takže v pohodě. Jinak už jsem v té době měl akorát pásový opar.

Zhruba o rok později jste měl další komplikace, tentokrát s draslíkem. Jak to přesně bylo?

Při sedmi gramech draslíku selhává srdce a u osmi už je většinou smrt. Já jsem měl 9,4 a v klidu jsem žil. Od té doby mi ta doktorka, která u toho byla, říká, že jsem originál. I na léky zabírám úplně jinak než devětadevadesát procent pacientů. Taky se úplně jinak chovám a přemýšlím nad úplně jinými věcmi než ostatní. Každopádně si po tom draslíku hodně hlídám jídlo a pití. Vypadá to slibně.

Kolik prášků berete?

Mám prášky hlavně na vysoký tlak. Je jich čím dál tím méně, protože výsledky se neustále zlepšují. Teď jich mám přes celý den asi čtyřiadvacet.

A kolik času týdně trávíte na dialýze?

Asi osmnáct hodin. Jsem tam třikrát v týdnu. Normální čas jedné dialýzy je pět hodin, ale už půl hodiny před ní se musíme vážit. Pak se píchají jehly. Mám na levé ruce shunt, což je spojení tepny s žílou, umožňující dialýzu. Z jedné dírky se krev odsává, kompletně se vyčistí a druhou se vrací. Proteče tím v součtu asi 450 litrů krve, což je nádhera. Funguje úplně skvěle. Po dialýze, při které ležíte připoutaný, ještě pětadvacet minut držíte ty dvě dírky, aby tělo nevykrvácelo a dalo se do normálu.

Je dialýza bolestivá?

Moc ne. Jenom si musíte dát pozor, abyste se třeba špatně nepohnul a nepropíchlo vám to žílu. Jinak na dialýze si vlastně odpočinete, přečtete si noviny nebo se kouknete v klidu na televizi… Všechno zlé je pro něco dobré.

Na začátku léčby vám dávali minimální šanci na návrat k profesionálnímu fotbalu. Jak se to pak vyvíjelo?

Procenta stoupala a klesala podle toho, jestli se něco dělo. Poslední rok a půl jdou naštěstí jenom nahoru.

Kdo vás nejvíc psychicky podporuje?

Základem všeho je rodina. Kamarádi a přítelkyně za mnou taky stojí. Určitě se bojí, ale nedávají to na sobě znát a nejdou proti mně ve špatném slova smyslu, což je hrozně fajn.

A na Žižkově?

Ve Viktorce mám obrovské pochopení od trenérů i majitele. Netrénuju šestkrát v týdnu, musím poslouchat svoje tělo. Když si naplánuju tréninky třeba na pondělí, středu a pátek a v pondělí ráno se probudím s tím, že se necítím úplně dobře, samozřejmě to nechám na úterý, až se budu cítit výborně.

A prezident Luděk Vinš vám vyšel vstříc ohledně smlouvy? Klubu stále dlužíte miliony korun za to, že jste tam nezamířil při návratu z Anglie.

Pan Vinš se zachoval skvěle. Vyřešili jsme to tak, že mám smlouvu odvislou od té částky, kterou Viktorce dlužím.

Smějete se teď věcem, které jiné štvou?

Když jdou hráči na trénink a říkají, že se jim tam nechce, napřed se mračím a pak se tomu směju. Říkám si: „Pánové, vy opravdu nevíte, co znamená ztratit něco, čemu se věnujete celý život.“ Hrozně moc věcí beru s nadhledem. Taky mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhají. Mám stejné problémy jako jiní plus už jenom dialýzu. Opravdu si není na co stěžovat.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!