Petr Fejk: Majetek mám ještě na lodi | E15.cz

Petr Fejk: Majetek mám ještě na lodi

Energetika? Politika? Pohostinství? Petr Fejk se vrátil ze svého nepovedeného angažmá v New Yorku a rozhlíží se, kam dál.

Vstával nejdříve v osm ráno, posnídal s rodinou a pak se vydal na 73rd Street, mezi první a druhou Avenue do „svého“ Českého domu. Tak to šlo celý rok. Na konci loňského roku se Petr Fejk předčasně vrátil zpět do Česka.

„Jsem naprosto přesvědčený, že za nějakým rohem na mě čeká něco strašně zajímavého, co posune můj život dál,“ říká bývalý šéf trojské zoo.

Po roce vás zase zdraví i neznámí lidé na ulici. Těší vás to?

Mně nikdy popularita nepřekážela, považoval jsem ji za lichotku. V práci to spíš pomáhalo. Ale v New Yorku mi zase nevadila anonymita. Obě varianty jsou pro mě přijatelné.

Před komunálními volbami vás několik stran oslovilo, abyste se stal jejich lídrem. Nelitujete, že jste se dnes mohl městem procházet třeba jako primátor?

Nelituju. Všechny nabídky jsem zvažoval velmi pečlivě. Komunální politika v Praze mě velmi zajímá, vadil mi ale charakter té práce. Jsem spíš solitérní typ šéfa. Mám rád odpovědnost, ale také pravomoc rozhodovat.

Jste autoritářský?

Jsem zvyklý řídit se vlastní intuicí, selským rozumem a sám za sebe rozhodnout. A to by v politice nešlo. V současné koalici, která se vytvořila na radnici, bych určitě spokojený nebyl a trpěl bych.

Kde byste byl šťastný?

To se uvidí. Teď jsem na startovací čáře. Je to pro mě strašně zajímavé, protože hledám novou výzvu.

Jaké nabídky zvažujete?

Všechny odkazuji na osobní jednání a teď je obcházím. Sešlo se jich asi k deseti. Ale nechci nic zveřejňovat, protože to může dopadnout i tak, že si nevyberu nic a v záloze mám ještě soukromé projekty, do kterých bych šel.

Víte o nějaké černé díře na trhu?

Vždycky to musí být černá díra. Ale také musí mít smysl pro lidi, jinak by mě to ani nebavilo. Nebavilo by mě vymyslet nový druh žvýkačky a na tom zbohatnout, protože vnucujete někomu něco, co nepotřebuje.

Dříve jste měl nabídky z energetiky, politiky, občanských sdružení… Která oblast je vám blízká?

Mám rád veřejnou službu. Asi nebudu dělat poradce či konzultanta. Mám rád když dostanu konkrétní úkol. Může to být zoo, galerie, restaurace, pošty, dráhy…

Nebude pro vás jedna restaurace příliš málo?

To ne. Záleží na podmínkách pro práci. Není malých a velkých úkolů. Vždyť v New Yorku jsem spravoval jeden domek srovnatelný s jedním pavilonem v pražské zoo.

Srovnatelný možná rozpočtem, ale ne významem.

Jasně, ale rozpočtem, počtem lidí i programovou náplní je zoo mnohem náročnější úkol. Do Českého domu chodily stovky lidí a do zoo milion tři sta tisíc návštěvníků ročně.

Kolik času si na rozhodnutí necháváte?

Měsíc dva. Za dva měsíce už musím pracovat, protože na mě tlačí hypotéka. Nemám žádnou rezervu.

Z čeho budete ty dva měsíce žít?

Když máte šikovnou manželku, tak se ty dva měsíce dají přežít.

Už se s vámi do Česka vrátila celá rodina?

Je to uzavřená kapitola. Všichni jsme se vrátili 30. prosince. Část věcí a majetku máme ale zatím v kontejnerech někde na lodi.

Chtělo se rodině zpět?

Nechtělo. Děti překonaly to nejhorší, naučily se jazyk, mají tam spoustu přátel, mají rády své učitele. A znova změna. Jiný než pracovní důvod k návratu nebyl.

Proč se vám v New Yorku nedařilo v práci?

Neměl jsem problém v domě, ale na Českých centrech v Praze a na ministerstvu zahraničí. Mají velmi centralizovaný proces řízení, složitě rozhodují. Neměl jsem vůbec žádné pravomoce ten dům řídit. Jel jsem tam jako ředitel, ale ve skutečnosti jsem tam fungoval jako domovník.

Zklamala vás státní správa?

Ministerstvo zahraničních věcí je opravdu velmi těžkopádný konzervativní moloch založený na principech, které odporují přímočarému tahu na branku. Každá změna trvá mnohem déle, než sahá moje trpělivost. Jsou tam velké finanční rezervy, tlak na ně není tak velký, a proto asi ani nenacházejí motivaci něco měnit. Odešel jsem na vlastní žádost.

Teď vláda do těch stojatých vod trochu hrábla. Nemělo cenu počkat?

Rozpočet domu je tak minoritní, že bych strávil čtyři roky, které jsem tam měl být, čekáním a žádná práce by za mnou nebyla. Měl bych méně sil a blíž důchodu. Já si nemůžu dovolit čekat čtyři roky.

Zůstali vám tam přátelé?

V Praze jsem byl za pavouka a nové přátele jsem si nedělal, protože jsem hodně pracoval a okruh přátel se mi nerozšiřoval. Roční pobyt v New Yorku mi přinesl tolik nových a vřelých přátelských kontaktů, že jsem sám překvapen.

Přivezli jste si jako rodina z Ameriky nějaký zvyk?

Rána jsou hodně jiná. Školu jsme měli za rohem a začínala v devět hodin. Vstát v osm a posnídat nám v Čechách není dáno, bydlíme za Prahou a vstáváme v 6.30. Rána v zimě nenávidím. To je teď můj osud.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!