Památníky v Hradci: partyzán místo pranýře a Lenin za láhev vodky | E15.cz

Památníky v Hradci: partyzán místo pranýře a Lenin za láhev vodky

Některé památníky minulých let zmizely v Jindřichově Hradci hned po revoluci. Jinde stojí na svém místě dodnes. Lenina dokonce „učili“ umělci létat z vyhlídkové věže.

Památníky jako připomínky minulých let a minulých režimů. Některé jejich změnu nepřežily a zmizely lidem z očí. Jiné na svých místech ale stále zůstávají. Například Památník osvobození na Masarykově náměstí nahradila nová fontána. I když se občas objevují hlasy, že dílo sochaře Františka Mrázka osázené kolem dokola květinami bylo lepší než současný stav náměstí, po partyzánovi je smutno málokomu. Část pomníku stojí totiž ve dvoře v zadní části Muzea Jindřichohradecka ve Štítného ulici, kam nemají lidé běžně přístup. Pracovníci muzea desku postavili do rohu a opřeli monolit o zeď. „Památník osvobození, který stál na Masarykově náměstí, je jediný svého druhu,“ vysvětlil historik František Fürbach.
Místo, které vybrali, má ale i symbolický význam. Právě tam býval v minulosti pranýř.

Nepohodlný legionář

Nepohodlných pomníků se zbavovali v Hradci i komunisté. Nenávratně zničili pomník Josefa Jiřího Švece. Ten stával naproti základní umělecké škole, kde je nyní socha Bedřicha Smetany. „Pomník, který v těchto místech stál od roku 1912, přemístili na místní hřbitov jako památník padlým vojákům a na jeho místo byl roku 1925 umístěný pomník Josefa Jiřího Švece,“ upřesňuje Fürbach. Na sochu ale měli spadeno nejdříve němečtí okupanti, když ji na přelomu let 1939 a 1940 poničili. Podobně se k ní zachovali i komunisté. „Po válce sem sochu opět nainstalovali, ale komunistickému režimu to nebylo vhod, protože to byl legionář, a tak pomník definitivně zničili,“ dodává historik. O ničení nechtěných symbolů ví své i sochař Josef Andrle, který už několik let tvoří v Dolním Skrýchově. Původně ale pochází z Karlových Varů, kde lidé svůj názor vyjádřili radikálním způsobem. „Stál tam rudoarmějec, kterého lidé v roce 1968 shodili do řeky Teplé. Osud tohoto pomníku byl nakonec takový, že jej umístili na hřbitově k pietnímu místu, kde jsou pochovaní vojáci z obou stran fronty,“ vypráví. Někde se ale pomníků nezbavili dodnes. Na cestě po Argentině sochaře překvapilo, že na každém kroku narazil na bustu nebo sochu diktátora. „Navrhoval jsem, aby tam spíš umístili pár soch moderního umění,“ dodal Andrle.

Památník kolektivizace

Ten, kdo v létě vyrazí obdivovat vodní zámeček Červená Lhota, má jedinečnou možnost vidět i památník kolektivizace. Ten jako jeden z mála zůstal na svém místě. Stojí na louce mezi parkovištěm a oprýskanou starou sýpkou. „Památník kolektivizace byl součástí akce, která měla zdokumentovat a připomenout úspěchy socialistického zemědělství. Plánem projektu bylo nedalekou sýpku přebudovat na muzeum zemědělství,“ říká František Fürbach.
Nové výstavy měly přiblížit život zemědělců s pracovním názvem „V zámku a podzámčí“. Podle pamětníků dokonce padl návrh, že na louce okolo tohoto památníku vybudují skanzen.

Z muzea nakonec sešlo

Skanzen měl činnost zemědělců v dřívějších dobách přibližovat návštěvníkům v praxi. Všechno bylo navíc načasované na oslavu čtyřiceti let úspěšné kolektivizace. A muzeum mělo připomenout vývoj v letech 1949 až 1989. V roce 1988 se ale pouze podařilo instalovat a odhalit památník. Od roku 1989 se počaly dějiny republiky ubírat zcela jiným směrem a tento pomník zde zůstal jako připomínka své doby.
Za dvacet let ale postupně lidé odloupali z podstavce pomníku desky z leštěné žuly. Dnes si mohou prohlédnout sousoší jen z několikametrové dálky. Na zákaz vstupu do vodárenského pásma, kde dílo stojí, upozorňují výstražné tabule.
Sochaři i ostatní umělci taková díla nezatracují. Říkají ale, že pomníky a památníky nemohl dělat každý. „V totalitní době mohl tyto sochy tvořit pouze ten, kdo plně vyhovoval tehdejšímu režimu. Já jsem například v roce 1980 dělal sochu symbolizující potlačení sedláckého povstání nedaleko Dobrušky. Představitelé tamější KSČ mě ale nařkli, že má socha je symbolem útlaku dělnické třídy komunistickou stranou,“ říká třiasedmdesátiletý autor jindřichohradecké fontány sochař František Häckel. Od té doby nesměl takováto díla vůbec vytvářet.
Tvrdí ale, že toho nelituje. Dostal se totiž k restaurování některých zajímavých soch. Do ruky se mu dostaly skvosty od Matyáše Brauna a kus práce nechal i na Obecním domě v Praze. V Jindřichově Hradci pracoval na restaurování soch na sousoší Nanebevzetí Panny Marie na náměstí Míru.

Házeli Lenina z věže

Vyrovnat se s nadhledem a humorem se symboly minulého režimu dokázal malíř Antonín Málek. Před třemi lety uspořádal s přáteli v Jindřichově Hradci recesistický pokus. Ten měl seriózně dokázat nebo vyvrátit heslo „Lenin je věčný“. Plastiku revolucionáře vynesli až na věž u kostela Nanebevzetí Panny Marie a hodili ji dolů.
Ukázalo se, že heslo se nezakládá na pravdě, protože figurína Lenina dopadla na dlažbu a rozbila se. Málek však Lenina znovu zrestauroval, uložil ho do rakve a spolu s rudým praporem nabídl Muzeu Jindřichohradecka k odkupu. „Chtěl jsem za něj láhev pravé ruské vodky a zavázal jsem se dodat i kompletní dokumentaci k pokusu,“ uvedl malíř, který žije část roku v Jindřichově Hradci a část v Kolíně nad Rýnem.
Vedení muzea nabízený exponát přijalo a dodnes k němu existuje platná smlouva, která podrobně popisuje zakoupený předmět.
V současné době stojí v Jindřichově Hradci několik soch a památníků. Nejvýraznější je socha mistra Jana Husa v městském parku. Ta pochází z roku 1923 a jejím autorem je táborský sochař Jan Vítězslav Dušek.
V městském parku, v kopci přímo proti Naxerově lávce, stojí památník obětem válek. Nejnovější památník patří letcům a je na nábřeží Ladislava Stehny.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!