Ortwin Tauber řídil čtrnáct let muzeum, teď má vlastní doma | E15.cz

Ortwin Tauber řídil čtrnáct let muzeum, teď má vlastní doma

Tomáš Blažek

Znalec přírody, sběratel, chovatel, včelař, meteorolog a muzejník. To všechno je nenápadný muž Ortwin Tauber.

Čtrnáct let řídil Ortwin Tauber jihlavské muzeum. Pak odešel, aniž musel. Vrátil se zpátky na venkov, do Dolní Cerekve, kde stejně jako před mnoha lety opět učil na základní škole. Do penze šel před šesti lety.

„Je pro mě jednou z nejvýznamnějších osobností Dolní Cerekve, velmi pracovitý a charismatický člověk,“ hodnotí Taubera dolnocerekvický starosta Zdeněk Jirsa.
Přestože Tauber opustil muzeum, v duši mu zůstal věrný. Proto si doma v Dolní Cerekvi vybudoval muzeum vlastní, soukromé.

„Ke sbírkám jsem měl sklon od dětství. V Bystřici pod Hostýnem jsem cestou do školy procházel okolo chodby, kde bylo za mříží městské muzeum, to mě okouzlilo. Jako děti nás tam fascinoval například popravčí meč,“ vzpomíná sedmdesátiletý Tauber na kořeny sběratelské vášně.
Jeho dědeček byl úředníkem u rakouských drah, do Bystřice nad Hostýnem rodina přišla v roce 1912. Tauber se tam narodil v roce 1940.

Zřejmě pro svou národnost a sociální původ nedostal po maturitě umístěnku k zaměstnání, a tak mu rodiče koupili kufr a on se vydal s pár osobními věcmi do Ostravy. Tam nastoupil jako výchovný pracovník do učiliště dolu Antonín Zápotocký.
Následovala vojna a na ní práce u pomocného technického praporu. Po takzvaném úvodním přijímači ve Vysokých Tatrách vojáky převezli do Pístovy u Jihlavy.

„Tam jsme vyfasovali krumpáč a lopatu, a začali jsme stavět. Ani jsme nevěděli, co stavíme. Později jsme zjistili, že to je muniční sklad. Dneska mám radost, protože je tam psí útulek,“ těší Taubera, který pak dělal vojenského písaře.
Po vojně se vrátil na minulé pracoviště v Havířově. Jenže mezitím se v Jihlavě poznal se současnou manželkou.

„Chtěli jsme spolu žít, ale v Ostravě se mi být nechtělo. Byli tam sice vynikající rovní lidé, havíři, ale drsnější prostředí. A já se chtěl věnovat přírodě. V Jihlavě se mi líbilo,“ vypráví Tauber.
Na školském úřadě mu nabídli místo učitele na základní škole v Dolní Cerekvi. Při práci začal studovat. Nejprve pedagogickou fakultu v Brně a pak geografii na přírodovědecké fakultě v Praze.
Už když Tauber přišel na Vysočinu, jedna z jeho prvních cest v Jihlavě vedla do muzea. Chtěl poznat kraj, kde bude žít. Když pak končil v roce 1979 dizertační práci, nabídli mu v muzeu místo na botanickém oddělení, už dva roky neobsazené. Taubert přijal.

„Ne že bych nebyl ve škole spokojený, ale byly tam různé požadavky, které nesouvisely s výukou. Měly podobu i politických tlaků, což mi vadilo,“ vysvětluje Tauber.
Když vzápětí odcházel z muzea ředitel, přijal Tauber nabídku na jeho místo. I když byl už od konce šedesátých let členem KSČ, postavení šéfa muzea prý nikdy nezneužil. „Orientoval jsem se pracovně, odborně, nikdy jsem nikoho neshodil, neprodal nebo nevyhodil z nějakých třeba politických důvodů,“ říká Tauber.

Jeho tvrzení potvrzuje fakt, že přečkal bez úhony rok 1989. Pracovníci muzea mu dvakrát vyslovili stoprocentní důvěru. Poprvé už pár dnů po 17. listopadu, podruhé na jaře 1990.
„Byl a je pečlivým a pracovitým přírodovědcem. Přebíral muzeum po řediteli, který byl politickou figurou. Proto měl nelehkou pozici, ale zhostil se jí velice dobře,“ hodnotí Taubera botanik Ivan Růžička, jeho bývalý kolega.

Už nechtěl pokračovat

Tauber z muzea odešel na vlastní žádost v roce 1992. Nabídl se tenkrát jako učitel dvěma středním školám v Jihlavě. Pak se dozvěděl, že v jedné z nich kdosi prohlásil, že Tauber byl disident a že s disidentem pracovat nebude.

„Začalo mě mrzet, jak se po převratu lidi k sobě začali chovat, co všechno si začínali vytýkat,“ posteskne si Tauber, který se  vrátil na místo učitele v Dolní Cerekvi. Měl prý pocit, že za čtrnáct let v jihlavském muzeu splnil vše, co měl.
„Za mé éry jsme začali a v roce 1992 jsme dokončili první revizi sbírkových fondů za stoleté existence muzea,“ říká Tauber.

Nyní žije v Dolní Cerekvi ve zrekonstruovaném selském stavení se středověkými základy. Na zahradě má meteorologickou budku, změny počasí v Dolní Cerekvi denně zapisuje od roku 1964.
Chová čistokrevné králíky, holuby a včely. Jeho největší pýchou je ale malé soukromé muzeum, jehož sbírkami už zaplnil tři stodoly. V muzeu nejsou jen přírodniny z Vysočiny, ale třeba i obří šiška americké sekvoje či selské pytle z Německa dvacátých let. Nejvíc Taubera zajímá kraj, kde žije.

„Zasloužil se o poznání přírody Čeřínku, kde prosadil i vybudování naučné stezky,“ připomíná Růžička.
Nejvíc času tráví Tauber spolu s manželkou v pracovně, která je současně obrovskou knihovnou. V prosklených vitrínách se v ní tísní deset tisíc svazků přírodovědecké a historické literatury. Na pracovním stole má dokonalý pořádek. „Už během studia jsem zjistil, že mě zajímá příroda v komplexu. Nemohu vytrhnout jednu její část od druhé,“ vysvětluje Tauber.

Stále se věnuje entomologii, botanice a mineralogii. „Rozdíl je v tom, že když dnes najdu zajímavého motýla, tak o něm udělám zápis a pak ho pustím. Už mu nechci brát život,“ říká Tauber.
Při své odborné práci se věnoval geomorfologii, výzkumu drobných tvarů na skalách, které se vyvíjely od třetihor. „Za desítky let pozorování jsem zjistil, že povrch skalní mísy stále zvětrává. Za rok se odtud dá odebrat polévková lžíce úlomků z povrchu. Ty procesy stále nenápadně probíhají,“ vysvětluje znalec přírody. I památný den 17. listopadu 1989 strávil průzkumem skalních mikrotvarů na Pálavě.

Milovaný Čeřínek

Vrch Čeřínek ho zaujal zachovalými společenstvími živočichů a rostlin, která do té doby odborníci nepopsali. „Výhodou učitelské práce bylo, že jsem vyučoval do jedné odpoledne. Pak jsem mohl do přírody, odkud jsem čerstvé poznatky zase druhý den hned využíval při výuce. Tím jsem si ihned při vstupu do třídy získal pozornost dětí,“ říká Tauber.

„Šíří přírodovědného záběru nás fascinoval už jako školáky. Je to muž ze staré konzervativní školy, který co řekne, to platí,“ řekl starosta Jirsa, jeden z prvních Tauberových žáků v cerekvické škole.
Příště: folklorista Miloslav Brtník.

Autor: Tomáš Blažek
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!