Nezapisoval si tahy. Soupeř mu natáhl

3. února 2010 • 12:34
Incidentem mezi hráči skončil šachový turnaj TJ Lokomotiva Brno. Sedmička zjišťovala, proč nad šachovnicí tekla krev.

O šachové partii se říká, že je to královská hra. Při turnaji brněnských šachistů, který 19. ledna pořádala TJ Lokomotiva Brno, se však dva hráči porvali jako poddaní v podhradí. Partie mužů tak neskončila matem a podáním rukou, ale šrámy a modřinami.

Krvavá partie

Ono úterní odpoledne přišlo do šachového klubu v brněnské ulici Rybníček osmadvacet hráčů. Úderem půl páté usedli nad rozestavěnou šachovnici a začali hrát. V místnosti bylo ticho, které přehlušovalo jen tikání šachových hodin.

„Pak se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Něco, co se dosud našemu brněnskému šachovému životu vyhýbalo. Dva starší pánové se po sehrané partii pustili přímo v klubovně mezi sebou do rvačky,“ popisuje incident místopředseda Jihomoravského šachového svazu Miroslav Hurta.

Hráči, kteří měli rozehrané partie, s úžasem vzhlédli od šachovnic. A místo sledování čtyřiašedesáti černobílých polí hleděli na dva rozzuřené šachisty. „Dost nechutné divadlo trvalo jen několik vteřin. Asi jen deset. Konsternovaný rozhodčí sice za pomoci dalších hráčů oba aktéry rvačky od sebe odtrhl, ale to už se na jejich tělech objevily první krvavé šrámy,“ říká Hurta.

Sedmičce se podařilo zjistit, že zmínění dva pánové jsou letití šachisté. Jedenasedmdesátiletý Miloš Horák, hráč Sokolu Střelice, a třiašedesátiletý Karel Prokeš z SK VA Brno. Oba se porvali kvůli docela banální věci. Zapisování tahů nebo spíše jejich nezapisování.

„Pan Prokeš mě nečekaně napadl hned po partii. Myslím si, že je to hulvát, protože takhle se spory při šachu neřeší,“ tvrdí Miloš Horák, kterému spoluhráč údajně sedřel prstenem kůži pod nosem, když ho uhodil.

Útočník Prokeš se ale brání. „Horák měl pořád divné řeči a dost mě tím vytáčel. Pak mě vulgárně urazil a to jsem si už nenechal líbit. Jednu jsem mu vrazil,“ vzpomíná Prokeš. Neovládnutí svých emocí lituje. „Příště si dám pozor. Za měsíc možná budeme hrát spolu zápas mezi

Tetčicemi a Střelicemi. U jedné šachovnice s ním ale rozhodně sedět nebudu. Jestliže by ovšem zase provokoval, dal bych mu do zubů klidně znovu,“ dodává šachista. Předseda šachového klubu TJ Lokomotiva Brno Jiří Vachek je z rvačky rozčarovaný. Podle něj to kazí pověst jinak klidných šachistů, kteří nejsou žádní rváči.

„Na takové věci nejsme připravení. Vyčíst a odhadnout reakci soupeře však umí málokdo. Útočník mohl mít doma nepříjemnosti, při hře udělal chybu a náhle vybuchl vzteky. Přesto musím říct, že ani s jedním šachistou nebyl nikdy problém. Byl to zkrátka úlet,“ myslí si Vachek.

Důraznější názor na rvačku má místopředseda jihomoravských šachistů. „Člověk může na tomto místě jen nevěřícně zírat, co se to v našem šachu děje. A může přemýšlet, kam zmizelo když ne přátelství, tak alespoň vzájemná úcta a respekt mezi hráči a jistá noblesa a ušlechtilost, se kterou se hrály šachy. To se skutečně v budoucnu dočkáme toho, že hráči proti sobě vytáhnou i nože nebo pistole?“ ptá se Hurta.

Ale i v šachu, jako v každém jiném sportu, jde o vítězství. Někteří šachisté dokonce považují královskou hru za tvrdý souboj. „Šachy jsou boj. A ne, že ne. Slyšel jsem jednu historku, kdy ve Znojmě postavil jeden hráč koně na šachovnici do takové pozice, že soupeř nemohl nikam uhnout. Jenže místo aby kapituloval a smířil se s matem, vstal ze židle, vzal koně do ruky a ukousnul mu hlavu,“ vypráví Štefan Kandalec o jednom z mála incidentů, s nímž se šachisté moc nechlubí.

Mozek šachisty

Zkušení šachisté dokážou chování soupeřů předvídat. „Projevuje se to i v životě. Myslím dva tahy dopředu,“ říká Vachek. Jeho slova potvrzují i psychologické studie, které se zabývaly zkoumáním osobností hráčů. „Šachová partie je totiž jedním ze způsobů, jak se o člověku něco dozvědět,“ dodává předseda TJ Lokomotiva Brno.

Jiří Veselý v knize Psychologický průvodce šachovou partií napsal, že uvedený zvyk panoval už v 16. století ve Švédsku. Používali ho otcové z urozených rodů při partii, která následovala po požádání o dceřinu ruku. „Smyslem utkání bylo odhalit případnou bázlivost, vznětlivost, lakotu, lenost nebo naopak odvahu a houževnatost potenciálního zetě. Součástí bylo také pozorování jeho reakce na výsledek zápasu. Například vyvyšování se nebo pokora,“ tvrdí Veselý.

Chování šachistů zkoumala i Marie Součková, členka Lokomotivy Brno. Na základě osmdesáti vyplněných dotazníků od šachistů různého věku zjistila, jaká osobnost je ve hře výkonnější a která naopak slabší.

„Předpokládala jsem, že výkonnější šachisté jsou svědomitější, dosahují vyšší míry extroverze a otevřenosti vůči zkušenosti a jsou emocionálně stabilnější než méně výkonní šachisté,“ uvádí Součková. Dva předpoklady se jí ve výzkumu potvrdily.

„Analýza získaných dat odhalila souvislost mezi šachovou výkonností na jedné straně a svědomitostí a neuroticismem na straně druhé,“ upřesňuje Součková.

Žádný výzkum zatím nezjistil, jak může šachista předpokládat, kdo a kdy mu dá při rozehrané partii do nosu. „Stává se to, ale ne často. K tomu dochází jednou, dvakrát za dvacet let. Je to zkrátka ostuda,“ uzavírá Hurta.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!