Nevidomý profesor hry na flérnu Jan Olejník chodí z Málkova k bohoslužbám na Borek | E15.cz

Nevidomý profesor hry na flérnu Jan Olejník chodí z Málkova k bohoslužbám na Borek

Jeho etudy byly revoluční v metodice výuky hry na zobcovou flétnu. Profesor Jan Olejník oslavil letos v Málkově u Berouna osmdesátiny.

Jan Olejník se narodil ve vesničce Květná na pomezí Moravy a Slovenska a hudbě zasvětil celý život. Svůj vliv na to měla jistě nehoda, při níž v patnácti letech přišel o zrak. „V Květné probíhaly ostré boje mezi nacisty a rudoarmějci. Munice bylo všude spousty. O zrak jsem přišel při náhodném setkání s bojovými prostředky. Bylo v tom i trochu klukovské zvědavosti,“ vzpomíná na osudový životní okamžik.
Přípravu na povolání učitele hudby ukončil státní zkouškou ze hry na flétnu v roce 1951. Státnici z klavíru si pak dodělal v roce 1953. O dva roky později nastoupil jako učitel v Hudební škole v Kladně a jakožto nevidomého jej učitelé přijímali do svých řad neradi. „Obrat nastal po mém provedení Mozartova koncertu pro flétnu na učitelském koncertu školy,“ říká Jan Olejník.

Úspěšná metoda výuky

Brzy ho začali uznávat jako rovnocenného. Při soutěži dechových nástrojů v Kraslicích v roce 1970 získali tři jeho žáci první ceny ve svých katego- riích a jednu absolutní. Také později jeho studenti excelovali jak v hudebních soutěžích, tak při koncertech.
V Braillově písmu mezitím sepsal dnes již legendární Metodiku výuky žáků lidových škol umění. Z nevidomého chlapce, kterého přijali jako učitele do lidové školy umění spíš ze soucitu, tak vyrostl uznávaný profesor hudby Jan Olejník. V jednaosmdesátém roce pak předstoupil na sympóziu před šedesát učitelů hudby z celého Československa, aby jim vysvětlil, jak hudbu vyučuje on. „Říká se, že flétnisté neradi chodí na hřbitov, neboť je tam moc křížků,“ říká s úsměvem Jan Olejník. „Ale já neměl podle čeho učit, tak jsem složil několik skladeb, která jsou pro flétnisty praktickým cvičením. Kolegové si je ode mne půjčovali, aby si je ofotili, a tím etudy začaly žít svým vlastním životem,“ říká hluboce věřící muž. Teprve v roce 1995 se však našel člověk, který jeho Etudy vydal tiskem. I po osmdesátce Jan Olejník bravurně slyší, vyjadřuje se vytříbenou češtinou a u syna v selském stavení v Málkově často preluduje na klavír.

V synově péči

V roce 2002 převzal Jan Olejník z rukou ministra školství vyznamenání prvního stupně, medaili za celoživotní tvůrčí pedagogickou a výchovnou činnost. Na hudební škole v Kladně působil až do roku 2007, několik věrných studentů za ním dojíždí dodnes.
Syn Petr, u něhož bydlí a který pro něj v kamenném objektu vyhřívaném ústředním topením zrekonstruoval útulný příbytek, se stejně jako otec živí muzikou. V bluesové formaci Strašidelný elektrik band a v sólovém projektu kytaristy Plastik People of the Universe Joe Karafiáta hraje na baskytaru.
Maminka Olga Olejníková si nového bydliště dlouho neužila a krátce po přestěhování do Málkova zemřela. „Za tátu se provdala ve čtyřiapadesátém roce. Poskytla mu potřebné zázemí a byla spolehlivou oporou po celý život,“ vzpomínal Petr.

Bude flétnový recitál

Olejníkův syn má v Málkově kromě jiného i kozu s ovcí, které chová v ohradě s přístřeškem. „Dostal jsem je od lidí ze vsi. Zpočátku se trochu nesnášely, ale už je to v pohodě. V případě krize by sice byly na prvním místě potravního řetězce, ale nejspíš tu zůstanou na dožití,“ konstatoval hudebník a bývalý zvukař Středočeského divadla v Kladně. Po zajištění otce hodlá na jaře dokončit také svoje vlastní bydlení a v podkroví nahrávací studio pro sebe a pro přátele.
Pro tatínka chystá na léto v klubu občanského sdružení Music & Art Club Český kras na Borku flétnový recitál a besedu s některými z jeho bývalých studentů.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!