Nestojím o Oskary, chci točit filmy pro českého diváka, říká Troška | E15.cz

Nestojím o Oskary, chci točit filmy pro českého diváka, říká Troška

Zdeňka Trošku pojí se Strakonicemi studia na gymnáziu. Přestože je populárním režisérem, zůstal v něm vesnický kluk a jak může, vrací se do rodných Hoštic.

Cesta za určeným cílem. Tak by asi šlo jednou větou popsat dětství Zdeňka Trošky.

Odmala propadl pohádkám. „Pořád jsem nutil babičku a matku, aby mi je četly. Kolikrát ale měly práci a často při čtení švindlovaly nebo usínaly. A já říkával: babi, nespi, jak je to dál? Proto jsem se naučil číst, ještě než jsem šel do školy, abych si mohl texty sám slabikovat,“ vzpomíná režisér, který ze svých rodných Hoštic udělal díky trilogii o Slunci a senu téměř poutní místo.

S režií začal u pohádek

Jen číst pohádky nestačilo, o něco později došlo i na jejich zinscenovávání. „Nejdřív jsem si pohádku přečetl, pak jsem si namaloval kulisy a postavičky nalepil na špejle. Přes štokrle jsem hodil ručník, to bylo jeviště s oponou a mladšímu bráškovi jsem pohádku hrál jako divadlo,“ popisuje.

První Troškova divadelní průprava byla mezi hoštickými ochotníky, které vedla Marie Sládková. Kromě divadelních představení nacvičovali i spoustu pásem. K masopustu, k mezinárodnímu dni žen, k dožínkám nebo k Vánocům.

Bible je základ

Kluci z Hoštic chodili také ministrovat do kostela. „Tam se zas uctívaly náboženské svátky. Pořád bylo něco. Později jsem hrál i na varhany,“ poznamenává. Náboženství bylo součástí života. Režisér o něm říká, že nemůže nikomu uškodit ani nikoho zkazit a Bibli by měl znát každý. „Kdysi se ptala nějaká redaktorka Miroslava Horníčka, jestli věří v Boha. On řekl: nevěřím, ale snažím se žít tak, abych se nemusel stydět, kdybych ho náhodou potkal. To je nádherná věta. To by si měl každý vštípit do paměti. Bůh je dobro v nás. A jestliže jsme obklopení dobrými lidmi a pozitivní energií rodiny, domácnosti a domova, tak z nás nemůže vyrůst špatný člověk,“ zdůrazňuje.

Četl Javořickou

Dětství v Hošticích bylo bez televize. Volný čas patřil divadlu a kroužkům. Tanec, fotografie, turistika, malování a hra na piano. „Člověk byl obklopený krásnem. Ať to byly lidové kroje, tance a písně, které nás učil Josef Režný nebo četba. Hodně jsem četl Vlastu Javořickou a Jindřicha Šimona Baara, Julia Zeyera. Jejich svět mi byl vlastní. Javořická psala o vesnici, o tom, v čem žiji. Ve svých románech měla silný morální a mravní kodex,“ připomíná.

Budu režisérem!

Divadlo už Zdeněk Troška znal, to měl doma a osahané, ale kino bylo pro kluka z páté třídy zázrak a pravda. V jedné místnosti fary byla třída, a ta se proměnila v biograf.

„V té době promítali francouzský film s Marinou Vladyovou a Jeanem Maraisem Kněžna de Cléves a film začínal na plese v Louvru. Herci byli v renesančních kostýmech a já na to koukám a říkám si, film to je pravda. Tehdy v té páté třídě jsem si řekl, že budu režisérem,“ vypráví.

A vzal to vážně. Zajímalo ho, jak Marie Sládková vede ochotníky. Co a jak a proč dělá. Rodiče mysleli, že z toho vyroste, ale Zdeněk si naopak uvědomil, že ho zdržují předměty jako matematika, fyzika, chemie. „Ty jsem vypustil ze svého zřetele,“ říká.
Ve volyňské knihovně si půjčil všechny knížky o filmu a je
ho historii.
„Mou biblí byla kniha Jiřího Řehořka Nová škola amatérského filmu. Tu jsem se naučil zpaměti. Naučila mě všechno. A potěšilo mě, když jsem přišel ve dvaceti na FAMU a profesor režisér Bořivoj Zeman nám ji doporučil a já už jsem to všecko uměl,“ usmívá se.

Ve Francii propadl hudbě

Po základní škole nastoupil Troška na strakonické gymnázium. Prvním cizím jazykem byla francouzština. „Bavila mě, protože jsem ji už dělal od sedmé třídy. Jednou přišel pan ředitel do třídy, ukázal na mě a jednu dívku a řekl, vy mluvíte francouzsky, půjdete studovat do Francie. Já, který jsem byl nejdál s „jezeďákama“ v Praze a na Svaté Hoře na pouti! Ale následoval konkurz v Brně a já ho vyhrál,“ popisuje.

Jít v mládí do světa na zkušenou všem doporučuje. „Člověk se naučí jazyk, rozšíří si obor vědění. Z toho, ať si to uvědomuje, nebo ne, čerpá pro svoji práci,“ zdůrazňuje.

Ve Francii nevnímal rozdíl mezi kapitalismem a socialismem, ale přál si, aby ty plné regály zboží viděli i rodiče a bratr. I tam sháněl knížky o filmu. Chodíval také do Nové galerie, kde se seznámil s lidmi, kteří prodávali desky. V kabinkách proseděl stovky hodin a poslouchal Mahlery a Beethoveny.
Vážná hudba ho fascinuje do dneška. „Píšu scénář a pouštím si vážnou hudbu, a to je obrovská inspirace. I v přírodě zvučí hudba a pravdu měl Beethoven, který napsal, že nad vším lidským poznáním a moudrostí je hudba,“ poznamenává.

Ještě jako školák řekl Zdeněk Troška matčině spolupracovnici: paní Prošková, jak je na konci filmu režie Zdeněk Podskalský, tak jednou tam bude režie Zdeněk Troška.

Nepřeháněl. Studia na Filmové akademii múzických umění dokončil v roce 1978.

Slunce, seno nebude

Zdeněk Troška rozhodně nezahálí. S filmaři dokončuje komedii podle knihy Miroslava Švandrlíka Doktor od jezera hrochů, které se prodalo na milion výtisků.

„Děj je postavený na takovém tom čecháčkovství. Je tam tchyně. Kdyby žila Helenka Růžičková, ta by ji zahrála naprosto s přehledem,“ říká Troška. Ale skvěle ji podle něj nahradila Eva Holubová. „Takovou mít doma, tak skočíte z okna. Je to nastavené zrcadlo české povaze a diváci si řeknou, to je jak u nás doma,“ ujišťuje. Koncem února jde film do kin.

Po poslední pohádce Nejkrásnější hádanka Troška plánuje natáčení dalších. V současné době probíhají jednání s Gruzií a Kazachstánem o kooprodukci na tři pohádky.

Režisér dostal také nabídku točit historický seriál jako byla Angelika. „Mám takové krásné náměty, sbírám staré romány, knížky které mají tisíce stránek. A to člověk čte jedním dechem. Jsou to samé salonní záležitosti. Je tam všechno, úklady a láska. První román má 2350 stran, druhý 2700 a když to dáte dohromady, tak je to seriál.“

Kdo by se ale těšil na další pokračování slavné série Slunce, seno, má smůlu.
„Nic takového nemám v plánu. Víte, vesnice je za dvacet let po revoluci jiná. Lidé, kteří tu žili, vymřeli a baráky se stávají rekreačními chalupami. Pražáci přinášejí na vesnice jiný způsob života.“

Zahráli si i jeho rodiče

Na Oskara ale Troška podle vlastních slov nečeká. „Snažím se jít po stopách režisérů jako byl Zeman, Sequens, Moskalyk, Balík. Být český a točit, bavit a těšit českého diváka,“ říká.

Natáčí i s neherci. Na webových stránkách se mu nabízí mnoho lidí k obsazení do role. „Práce s neherci je daleko těžší než s herci. Ale aby splňovali mé představy, stejně oběma předehrávám. Je to rychlejší než vysvětlování,“ usmívá se.

Do trilogie o senu obsadil i své rodiče. „Řekl mi, mami, nepřijela mi herečka z Prahy, musíš zahrát paní doktorovou ty. Hrála jsem, i když jsem nechtěla,“ vzpomíná maminka Růžena Trošková.

Jméno Troška mělo zvuk i pro politiky. Lákali ho do křesla senátora. Odmítl. „Do politiky nechci!“

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!