„Nestíhám. Den má málo hodin“ | E15.cz

„Nestíhám. Den má málo hodin“

Ladislav Pakosta má rád svoji rodinu, práci i probuzení do nového dne.

Podle něj se radosti mění s věkem. „Příjemné věci jsou u každého jiné. Záleží, zdali je mladý, nebo starý. Malé dítě se raduje z toho, že mu dá máma najíst. Starý člověk je opět rád, že se může najíst. To je potřeba k radostem říct. Teď se ptáte člověka, který patří do starší generace,“ řekl Pakosta.
Je šestou osobností, která týdeníku Sedmička představila své radosti.

Práce

Mojí radostí je zjištění, že má práce má dobré výsledky. Že za mnou něco je, i když to jsou drobnosti. Přesto je to radost. Nemyslím klasické zaměstnání, spíše mé celoživotní koníčky, kterým věnuji veškerý svůj čas. Jsem předsedou klubu historických vozidel i sportovním ředitelem Old Timer Bohemia Rally, což je mistrovství světa veteránů. Také dobře ovládám angličtinu, jelikož jsem v Anglii pracoval sedm let, tak jedné firmě pomáhám s obchodem. Takže se absolutně nenudím. Naopak. Spíše bych potřeboval, aby měl den třicet hodin.

Rodinné zázemí

Dobré rodinné zázemí je moc důležité. S manželkou jsme asi exoti, protože jsme spolu přes padesát let. A to je v dnešní době, kdy se rozvádí každý druhý pár, neobvyklé. Má žena je velice tolerantní, celý život jsem měl mnoho koníčků a dalších zájmů a ona mi je umožnila vykonávat a vydržela to se mnou celé ty roky. Máme jen jednoho syna a dědečkem ještě nejsem. I syn je má radost. Těší mě každý jeho úspěch.

Přátelé

Jelikož mám přátele i nepřátele, o to větší radost mám z přátel, kteří si mě váží jako člověka i jako svého nejlepšího přítele. Není to o tom, že mě třeba pozvou na večeři. Vzájemně se respektujeme a náš vztah je více než dobrý, to opravdu cítím. Takových přátel mám pět až deset. S nimi se opravdu rád sejdu. Vidíme se poměrně často. Jsou to lidé jak z mého mládí, tak ze současnosti, které jsem poznal při mých aktivitách. Sednout si a klábosit o ničem mohu jen s přáteli. Přítele také poznám podle toho, jak se zachová, když se mi v životě zrovna příliš nevede.

Každý nový den

To je radost, kterou mají všichni dříve narození. Je nádherné, když se ráno probudím. V tu chvíli vím, že mám před sebou nový den. Je to sice maličkost, ale v mládí skutečně nefunguje. Mladí se ráno vzbudí s tím, že něco musí. My starší vstaneme, ale nemusíme. Stačí nám, že venku svítí sluníčko. Znamená to, že bude hezky.

Zdraví

Zdraví je důležité, aby člověk vůbec mohl existovat. Hlavně v mých pětasedmdesáti letech. Psychicky se udržuji tím, že mám stále co dělat, musím zapojovat hlavu a myslet. Fyzicky tak, co mi mé tělo dovolí. Takže hraji rekreačně tenis nebo jezdím na kole. Sportem také nahrazuji časté sezení v autě. Mám totiž hodně aktivit, za nimiž jezdím na různá místa, a tak jsem stále na cestách.

Úspěchy Česka

Jako Čech, který zažil totalitu, se raduji z úspěchů vlasti. Vážím si každého, kdo jí udělá reklamu. Mám na mysli vědce, lékaře či spisovatele. Poznal jsem to v Anglii, kam jsem nastoupil hned po Listopadu. Navštěvoval jsem tam školy a ptal se dětí, zdali znají Československo. Věděly jen, že je to na východě. Asi jedenáctiletý chlapec se přihlásil a správně řekl, kde Československo leží. Věděl to, protože měl jeho otec doma traktor Zetor. Přesně takové úspěchy mám na mysli. Například se to týká i značky Škoda nebo českého skla.

Nesetkání s blbci

V životě jsem se s blbci setkal už několikrát. Hlavně v minulém režimu. Kromě Anglie jsem pracoval v Iráku, přímo v Bagdádu. Na ambasádě byl Čech, který dělal šifraře. Neuměl slovo anglicky ani arabsky. Takže si v obchodě nedokázal říct, co potřebuje. Jednou jsem se ho zeptal, proč se nenaučí základy. Odpověděl, že je nechce umět, aby z něho nikdo nic nedostal v případě, že ho zavřou. Řekl jsem mu, ať si nemyslí, že by neuměli najít Čecha, který by se s ním neuměl domluvit. To je jedna z mých historek ze setkání s blbcem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!