Někteří hokejisté schovávali bolest | E15.cz

Někteří hokejisté schovávali bolest

Tomáš Blažek

Pětaosmdesátiletý Milan Kartůsek je rekordman. S hokejisty Dukly strávil jako týmový lékař neuvěřitelných 52 let a 2700 zápasů.

Tržné rány šil hokejistům někdy v kabině, jindy přímo na střídačce – někdy dva, jindy patnáct stehů. Žádný vyhřátý a osvětlený operační sál s týmem pomocníků a sterilním prostředím. Tak Milan Kartůsek, rodák z Chebu, spojil celý svůj život i lékařskou kariéru se značkou Dukla.

V čem byla pro lékaře práce u hokeje jiná? Byla to drobná chirurgie a ortopedie. Drobné úrazy, zlomeniny, distorze, podvrtnutí. Ruce, nohy, kolena, bolesti v kříži. Když jsem měl kádr trvale na starost, musel jsem počítat i s tím, že si budou stěžovat na rýmu, problémy s očima, že jim budu dělat lékaře pro všechno. Chodili za mnou do ordinace na stadionu, někdy třeba o půlnoci.

Jaká je hokejová nemoc z povolání? Problémy s rameny, kyčlemi, bolavá kolena, hlezna. Zlomeniny se někdy hojily dlouho, byly bolesti kloubů. Museli jsme to nejen léčit, ale i přesvědčit hráče, aby s tím šel hrát. Tržné rány jsem šil někdy na střídačce, nebo jsme šli do kabiny, aby mi do toho hráči neplivali.

Musel jste šití opravovat? Ne, to muselo být dobré napoprvé. A nepamatuju, že by něco zhnisalo. Buď jsem dělal v rukavicích, nebo bez rukavic, ale dbal jsem, abych nesahal na jehlu a niť.

Vybavujete si situaci, kdy na vašem rozhodnutí závisel osud utkání? Když si začal hráč stěžovat, musel jsem ho uznat za opravdu nemocného. Když měl teplotu, distorzi kloubu, že se nemůže obout. Samozřejmě byly tlaky, aby hráč hrál. Já říkal, že nemůže, protože si nemůže obout botu.

Simulovali hokejisté? Někdy si stěžovali na problémy, které nebyly, když se některým hrát nechtělo. Někteří byli choulostivější, jiní schovávali bolest. To dělali bratři Holíkové, Augusta. Ti když řekli, že nemohou hrát, tak už opravdu nemohli.

Vybavíte si i nějaké ošklivé chvíle? Při větších úrazech – zranění kolena, vykloubené nebo zlomené hlezno – to byly komplikace. Já dal na tři týdny sádru, ale už za týden vedení tlačilo, aby hráč nastoupil dřív.

Jak jste prožíval ústup Dukly ze slávy? Víte, často jsme začínali i na patnáctém místě a šplhali v tabulce nahoru, až jsme byli v čele ligy. My si tehdy hráče vybírali. Dnes jsou jiné podmínky. Tenkrát to byl vojenský klub, hráči museli poslouchat. Museli hrát, i když se jim třeba nechtělo. Na vojnu museli, a u hokeje přece jen měli větší volnost než u útvaru.

Jak bylo na cestách? Ve Švýcarsku bylo vidět, že dávají hokeji nejlepší podmínky. Nejobtížnější to bylo v Rusku, ty vzdálenosti. V Americe jsme byli pětkrát nebo šestkrát, přesuny na dálku byly na týmu znát. Jednou v Lotyšsku nám na poslední chvíli odřekli utkání. Nezbylo než se otočit a jet zpátky.

Kde byli nejlepší diváci? V Moskvě fandili bouřlivě. Chtěli vidět nasazení, nevadilo jim ani, když jsme vyhráli my.

Lišila se mentalita hráčů? Slovani chtěli ukázat, co umí, byli na hokeji finančně závislí. Kdežto Švýcaři měli vedle toho i jinou obživu, třeba obchod. Takže Rusové hráli se zaťatými zuby, upnutí, aby hráli dobře. V Německu zase hráli s vidinou peněz za výhru.

Když jste přišel poprvé jako lékař na Duklu, jaké to bylo? Sám jsem už předtím hrál hokej, žádné překvapení. Lékaře hokejistům nikdo nechtěl dělat, padlo to na mě. Když pak kolegové viděli, že z toho plynou i výhody, tak je mrzelo, že se nehlásili. Záviděli zájezdy. Chtěli by to tenkrát dělat taky, ale ne na plný úvazek, jako já.

To nešlo? Nešlo, tam byla práce od rána do večera, v noci, pořád. Musel jsem chodit i na tréninky, bývaly dvakrát denně. Já to vzal, už se nedalo nic dělat. Oni hledali chirurga, respektive ortopeda, já měl obojí aprobaci. Hodně lidí se divilo, že opustím místo chirurga v nemocnici. Říkali: Co si tam budeš s hokejisty povídat? Ale já na to – někdo to dělat musí.

Autor: Tomáš Blažek
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!