Největší mozky Ústí. Nevěd omost je sladká, říká muž s IQ 152 | E15.cz

Největší mozky Ústí. Nevěd omost je sladká, říká muž s IQ 152

Jsou chytří a pohotoví. Jejich IQ přesahuje 130 bodů. Jak se nadprůměrně inteligentním lidem žije v Ústí?

Na první pohled k nerozeznání od ostatních, a přesto výjimeční. Na celém světě jsou jich jen dvě procenta. Lidí s inteligenčním kvocientem vyšším než 130. Ti, kteří projdou náročnými testy, se mohou stát členy Mensy, společnosti sdružující nadprůměrně inteligentní lidi. V Ústeckém kraji vede v počtu členů krajské město.

Velmi chytrá blondýnka

Když zrovna není v práci, neučí se pracovní předpisy, nestuduje cizí jazyk, nemaluje, nečte, nepíše povídky nebo nepochoduje přírodou, pustí si DVD s pořádným hororem nebo sci-fi. A vyčistí si hlavu. Stejně jako když pravidelně cestou do práce a z práce v autě poslouchá svou oblíbenou kapelu Linkin Park.
Ilona Blažková, jedna z těch, jejichž IQ přesahuje hranici pro vstup mezi nejinteligentnější lidi na světě. Na náročný vstupní test do Mensy šla s kolegou spíše ze zvědavosti. Oba skončili se stejným výsledkem. Ilona Blažková se rozhodla pro členství, její kolega ne.
„Nepřipadám si nijak výjimečně inteligentní. Čekala jsem výsledek tak kolem 110. Spíš než na IQ záleží podle mě na emočním kvocientu. Nebo na vyváženosti obojího. A někdy je možná hodně vysoké IQ na překážku, když chybí emoce, takový člověk se neumí včlenit mezi ostatní,“ říká Ilona Blažková. Jako dítě si nehrála s panenkami, ale prala se a řádila s mladším bratrem. A četla. Milovala sci-fi povídky a nechápala, proč jim kamarádka nerozumí.
„Myslím, že jsem byla normální dítě. Je pravda, že na základní škole jsem se nemusela vůbec učit. Na gymnáziu už to bylo horší, neuměla jsem se učit zpaměti, a k tomu to moje prokletí - čtení kdykoli, kdekoli a čehokoli. Dodnes bojuji s tím, že se učím učit,“ vypráví. Kromě školy stíhala chodila cvičit, tancovat, učila se němčinu, šila a dělala atletiku. „To bylo úžasné období, byly jsme bezvadná parta holek a hodně jsme se společně nasmály,“ vzpomíná.
V Ústí nad Labem žije dvaadvacet let. Z rodného Nového Města nad Metují sem následovala svého manžela. Pracuje v bance, kde prošla různými pozicemi až k funkci vedoucí pobočky. Práce s lidmi ji baví, i když připouští, že je občas hodně vyčerpávající.
„Jsem pořád zvídavá a strašně ráda poznávám nové lidi, od kterých se můžu něco naučit a dozvědět,“ konstatuje dvaačtyřicetiletá Ilona Blažková.
Svůj život charakterizuje takto: Do dvaceti let četla, do čtyřiceti mluvila a mluvila, a nyní začíná poslouchat. „To zřejmě souvisí s věkem, člověk možná moudří a pochopí, že nejvíc se dozví právě nasloucháním jiným lidem,“ předpokládá.
Z příbuzných nikdo jiný testy Mensy nezkusil, ale Ilona Blažková se k nim chystá přesvědčit jak maminku, tak i bratra, sestru a mladší dceru. Je přesvědčená, že na to mají.
„Sestra vystudovala materiálové inženýrství a pracuje v oboru jaderné bezpečnosti. Maminka je chodící encyklopedie. No prostě by to měli všichni čtyři zkusit,“ domnívá se Ilona Blažková.
Členství v Mense bere jako přínos. Zpočátku byla spíše pasivním členem, ale pak se blíže seznámila s předsedkyní krajské skupiny Ivou Berčíkovou a pomalu se začíná účastnit akcí i jako organizátor.

Nevědomost je sladká

Devětadvacetiletý softwarový inženýr Jiří Pokorný se do Mensy dostal zhruba před deseti lety. Také on se spolu s kamarádem rozhodl zkusit testy Mensy. Oba překročili hranici sto třiceti bodů.
„Můj výsledek byl 148. Já vstoupil do Mensy, on ne. Zpočátku jsem moc aktivní člen nebyl a pak jsem nějaký čas členství neobnovoval. Zhruba před pěti lety jsem si test nechal udělat znovu, tentokrát v Pardubicích, kde jsem studoval. A polepšil jsem se o čtyři body. Znovu jsem vstoupil a začal se mnohem více zajímat o aktivity Mensy. Teď už je to také jednodušší, jelikož jsem mobilní díky autu,“ připouští Jiří Pokorný.
Je rodilý Ústečan. Jako dítě absolvoval základní školu s rozšířeným vyučováním matematiky, potom pokračoval studiem střední školy stavební. Bakalářský stupeň má z Děčína z detašovaného pracoviště ČVUT, titul inženýra pak z pardubické univerzity. Dnes podniká v oboru informačních technologií, věnuje se softwaru. Od práce si nejlépe odpočine u sci-fi.
„V dětství jsem byl dost zdrženlivý, asi i díky tomu, že jsem introvert. Ve škole jsem byl spíše průměrný, i když vzhledem k typu základní školy byl problém vyčnívat, protože jsme vyčnívali všichni,“ svěřuje se Jiří Pokorný. Na střední škole vynikal v matematice, chemii a počítačích. Ale třeba český jazyk a literatura mu nikdy nebyly blízké. „V kolektivu mi chvíli trvá, než se adaptuji a poznám lidi. Než zjistím, zda a o čem se s nimi mohu bavit,“ říká.
Nikoho z příbuzných v Mense nemá, ale je si jistý, že sestra by hranici testu snadno překonala. V otázce, jestli je vysoká inteligence výhodou, má Jiří Pokorný celkem jasno. „Spíš souhlasím s výrokem, že nevědomost je sladká. Vysoká inteligence určitě není vždycky výhodou. Záleží jak a v čem. Pro mě je výhodou třeba v mé práci,“ míní.
IQ ale podle něj není samo o sobě vůbec žádnou zárukou čehokoliv. Upozorňuje, že existuje mnoho jiných inteligencí, jako například emoční či sociální. „U té já osobně pociťuji nedostatky. Někdy je i stresující, když se třeba někomu snažíte něco vysvětlit a on není schopný pro vás triviální věc ihned pochopit,“ dodává Jiří Pokorný.

IQ nemá být samotkou

Iva Berčíková, předsedkyně Místní skupiny Mensy pro Ústecký kraj, učí matematiku, fyziku a statistiku na střekovské Obchodní akademii. Studovala Matematicko fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Spolupracovala také se společností Scio, která se zaměřuje na testování žáků základních a středních škol nebo e-learning. Baví ji soutěže, zúčastnila se i televizních soutěží Riskuj, IQ testu národa a AZ kvízu. Rekreačně sportuje a hodně čte, zajímá se o filmy a televizní seriály.
Testy Mensy vyzkoušela před patnácti lety, když se konaly na střekovské Obchodní akademii. Přišla jen ona a jedna studentka. Členkou se Iva Berčíková stala později, až v roce 2003. A o pět let později začala skupině předsedat.
Ze své rodiny není v Mense jediná. „Dcera byla úspěšná už při testech na základní škole, ve čtrnácti se pak nechala přetestovat do dospělé Mensy. Kromě ní je v Mense také můj syn a maminka. Dcera a maminka se se mnou zúčastňují i celostátních setkání,“ říká Iva Berčíková.
Jičínská rodačka byla postupně obyvatelkou Hořic, Slaného a Prahy. Nakonec zakotvila v Ústí nad Labem. Na dětství vzpomíná jako na období jisté izolace od kolektivu svých vrstevníků.
„Ve škole až do maturity šlo většinou samo. Bez velké námahy jsem mívala vyznamenání, i když jsem se na gymnáziu věnovala orientačnímu běhu, měla jsem třikrát týdně tréninky a až padesát závodů za rok. Ale často jsem měla pocit nepochopení a samoty, neměla jsem například nikdy nejlepší kamarádku,“ vypráví.
Domnívá se, že vysoká inteligence může být zdrojem pocitu vyloučenosti a osamění, jak to často pociťovala ona sama. Rodiče, kteří si myslí, že mají nadprůměrně inteligentní dítě, toho podle ní sami moc udělat nemohou.
„Při podchycení a rozvoji schopností dětí je důležitá pomoc škol. S těmi to ovšem nefunguje tak, jak by mělo. Mensa sice s řadou škol spolupracuje, ale bohužel, pokud vím, není žádná z našeho kraje,“ povzdychne Iva Berčíková.
Počet členů v Ústeckém kraji není příliš velký. A aktivních je jen hrstka. Ani na testování nových zájemců nebývá zrovna plno. Z prezentace české Mensy vyplývá, že největší podíl členů z Ústeckého kraje má okres Ústí nad Labem. Na rozdíl od jiných zemí má česká Mensa ve svých řadách spíše mladé, více než polovina členů jsou lidé mladší jedenatřiceti let.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!