Nejtěžší je najít s vězni společnou řeč | E15.cz

Nejtěžší je najít s vězni společnou řeč

Pastor Vladislav Szkandera tráví svůj čas s odsouzenými v karvinské věznici. Je vězeňským kaplanem.

Brankou karvinské věznice prochází Vladislav Szkandera dvakrát týdně. Navštěvuje vězně, kterým se snaží dát naději a východiska. „Jsou to taky lidé. I když jsou potrestáni za své konání, je třeba jim pomoct, aby netrpěli duševně a duchovně a dát jim tak možnost se vyrovnat s následky svých činů,“ říká pastor Slezské církve evangelické augsburského vyznání.
V mládí pracoval jako lesní mechanizátor. Po vojně chtěl studovat psychologii, ale z politických důvodů nedostal doporučení od zaměstnavatele. „Mrzelo mě to, ale aspoň jsem to zkusil,“ říká pastor.
Pracoval pak ve vedení lesnického podniku. Po změně politického režimu se stal duchovním Slezské církve evangelické augsburského vyznání a dnes je Ostravsko-karvinským seniorem této církve. A když se po roce 1989 otevřely kněžím brány věznic, jeho kroky směřovaly zrovna tam.

Proč jste se přihlásil jako dobrovolník a začal navštěvovat odsouzence v karvinské věznici?

Já jsem byl vždycky člověk, který vyhledává konfliktní a problematické lidi. Lidi, kteří jsou v hodně těžké psychické nouzi. Asi jsme každý jiný a mě přitahují zrovna takové vztahy. Dokážu se možná vcítit do jejich situace, nezůstávám jen na nějaké povrchní úrovni a snad jim mám co říct. Navíc mě ta práce obohacuje.

Co vám práce s vězni dává?

Námět k zamyšlení. Otevírá mi možnost nahlédnout do vztahů a chování, které nemusí vždy skončit zločinem, ale už mu třeba předchází. A je to velké bohatství i v tom, že mě setkání se zločinci nutí mluvit srozumitelně. Protože když někdy poslouchám své kolegy, kteří mluví z kazatelny, někdy mám pocit, že mluví jako v nebesích a málokdo jim rozumí. Vězni chtějí jasnou a srozumitelnou řeč, která jde přímo k věci.

Ve věznici jste začínal jako duchovní, který přicházel k vězňům na jejich přání. Dnes pracujete jako vězeňský kaplan. V čem je rozdíl?

Vězeňský kaplan toho pro vězně dělá víc, než jen duchovní péči. Nechodí jen za těmi, kteří si ho vyplněnou žádankou objednají. Chystá pro ně společenské, kulturní a náboženské projekty. To znamená, že za některými můžu přijít osobně a nabídnout jim pomoc. Připravuji pro ně třeba besedy, nebo kulturní a duchovní přednášky. Učím je hrát na kytaru, zpíváme spolu. Nebo se zamýšlíme nad biblickými tématy. Snažím se je vést někam dál, pracuji s jejich vinou. Také je důležité připravit je na to, až opustí brány věznice. To vše je práce na bázi křesťanství.

Co je na této práci nejtěžší?

Najít s odsouzenými společný jazyk. Mluvit tak, aby mi rozuměli a oddělit nějakým způsobem vinu od proviněného. Když mluvím s vězněm, nesmím se na něho dívat jako na vraha, ale jako na člověka. A to je velký problém, když už vím, co ten člověk udělal. Možná to nevyzní dobře, ale může mě to vést k určité jeho diskriminaci. To je opravdu nejtěžší. Když třeba přijdu po dlouhém dni z věznice domů a známý se mě zeptá, co jsem tam dělal? Já mu odpovím: „No víš, seděl jsem tam se čtyřmi vrahy a povídal si s nimi.“ Tak to působí divně a nepřirozeně.

Je dobře, že za vězni může docházet kaplan?

Ti lidé jsou vinní, a je správné, že jsou za své zločiny potrestaní. Jsou v izolaci, nemohou dělat to, co je pro ostatní běžné, a tak to má být. Ale jsou to taky lidé, kteří potřebují žít a mít naději. Kromě odpykání svého trestu musí znát i nějaká východiska. Nemůžeme je psychicky týrat, nechat je duchovně strádat, protože pak už s tím člověkem nemůžete pracovat dál. Takový vězeň se nikdy nezmění, jen zahořkne a uzavře se do sebe.

Mluvil jste s nejznámějším českým vězněm Jiřím Kajínkem, který si odpykává trest v karvinské věznici?

Kajínka jsem viděl hrát fotbal na dvoře, ale nemluvil jsem s ním. Víte, karvinská věznice je hodně specifická tím, že jsou v ní vězni různé kategorie. Jsou v ní zločinci s mentální retardací, imobilní a další. Samozřejmě i zločinci odsouzení na doživotí. S nimi je práce hodně těžká už jen kvůli bezpečnostním opatřením. Navíc, když chci jít za „doživotňákem“, musí jít se mnou dva dozorci. Takže je do toho zapojený velký počet zaměstnanců věznice. Na tyto vězně mám málo času, i když s nimi potřebuji hodně mluvit. Takže pokud si mě doživotní vězeň přímo nevyžádá, sám do téhle kategorie nevstupuji.

Měl jste z některého zločince strach?

Ano, strach jsem měl. I když jsou ve věznici dobrá bezpečnostní opatření, nesmí člověk zapomínat, že práce v karvinské věznici je velmi riziková. Jednou si mě vyžádal psychicky labilní vězeň. Byl jsem s ním v místnosti sám, on pořád chodil po cele a já se nemohl soustředit. Navíc vážil tak o padesát kilo víc než já. Při krátké modlitbě jsem vzal do ruky kytaru a začal jsem hrát. Zastavil, sedl si a začali jsme si povídat.

Vyslechl jste určitě spoustu životních příběhů. Tragických a krutých. Když za sebou zavřete dveře věznice, zavřete je i za těmito osudy?

Musím mít svou duševní hygienu. Mám pro to takový dobrý příklad. Musí to fungovat jako nerezové potrubí, kterým všechny hrozné věci protečou a nezastaví se. Tím, že má potrubí dva vstupy, tak jedním se hrůzy nalijí a druhým jdou ven. V mém případě směřují k Bohu. Za „své“ vězně se modlím a odevzdám Mu je i se všemi jejich bolestmi.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!