Nejkrásnější to bylo v dětství, shodují se osobnosti | E15.cz

Nejkrásnější to bylo v dětství, shodují se osobnosti

Vánoce jsou tady. A Sedmičkou vybrané osobnosti vzpomínají na ty nejkrásnější.

Panenka, železnice, svíčky. Nejsilněji člověk vnímá Vánoce v dětství.

Vánoce jsou rodina

Sníh. To je první věc, kterou si v souvislosti s nejhezčími Vánocemi vybaví rektor soukromé Vysoké školy v Karlových Varech Pavel Švejda. V padesátých letech, když byl klukem, totiž zimy vypadaly jinak. Místo deště sněžilo.
„Jako děti jsme se museli sněhem doslova prodírat,“ začíná docent Švejda vzpomínkovou výpravu po stopách svých nejkrásnějších Vánoc.
Ty prožil na venkově v jižních Čechách. Důležité tam tenkrát nebyly dárky pod stromečkem, ale pospolitost. Rodiny i celé osady, ve které žilo jen šestatřicet obyvatel. „Dárky?“ zamýšlí se dlouze nad otázkou Sedmičky, „já už ani nevím, tenkrát byla jiná doba. Vánoce pro mě byli hlavně moji rodiče, a také naše zvířata. Na Štědrý den jsme jim nosili upečené cukroví a ovoce. A to byl zvláštní a zároveň krásný pocit, který jsem od té doby už nikdy nezažil.“

Prasátko jsem neviděla

Nejkrásnější Vánoce? S odpovědí na otázku Andrea Pfeffer-Ferklová neváhá ani vteřinu. Generální ředitelka slavného Grandhotelu Pupp vyrostla na sídlišti v Chodově na Sokolovsku a právě v jednom z tamních paneláků prožila své nejhezčí Vánoce.
„Než jsme od stolu zamířili ke stromečku, bylo u nás zvykem, že já a bratr jsme museli ještě něco předvést. A tak jsme rodičům zpívali a přednášeli. Až pak přiletěl Ježíšek. Vlastně jsme od rána nacvičovali takovou vánoční besídku. Strašně se mi to líbilo,“ vzpomíná manažerka, která nejhezčí dárek dostala ve čtyřech letech. Velkou panenku. „Chodila a mluvila. Měla jsem z ní velkou radost,“ směje se.
Vánoční svátky u Ferklových vypadaly na přelomu 70. a 80. let úplně stejně jako ve většině rodin. Ještě v předvánočním období bylo samozřejmostí pečení vánočního cukroví, na Štědrý den rodina zase až do večeře nejedla. Půst držela kvůli zlatému prasátku. „Když jsem byla malá, rodiče mi vždycky slibovali, že ho uvidím. Tak jsem skutečně nejedla, přesto jsem zlaté prasátko nikdy nespatřila. Později, když už jsem povyrostla, jsem to přestala řešit,“ směje se.
Dnes je situace jiná. Andrea Pfeffer-Ferklová je ředitelkou velkého karlovarského hotelu a na domácí Vánoce nemá tolik času, kolik by si sama přála. Štědrý den tráví v Puppu s hosty a se zaměstnanci, kteří mají službu. Přesto vánoční atmosféru silně vnímá. „Když se večer vracím domů a vidím za okny rozsvícené stromečky nebo výzdoby oken, tak si připomenu své dětství,“ říká.

Paf z vláčků

Náměstek primátora Petr Keřka si dárek, ze kterého měl jako dítě největší radost, vybavuje přesně. „Bylo mi osm nebo devět let. Doma jsme měli ohromný strom až ke stropu a pod ním jsem nalezl velký model železnice typu TT. Udělal ho táta, který byl manuálně šikovný. Bylo tam nádraží, výhybky, ovály s tratěmi, všechno to svítilo, kolem byla krajinka a já z toho byl úplně paf,“ vypráví Keřka.
Železnici už dnes nemá. Když mu bylo patnáct, daroval ji bratrancům. „Ve třiceti jsem sice po ní pátral, ale marně.“
Na dnešních vánočních svátcích nemá rád shon, ale na letošní Vánoce se obzvláště těší, protože se na chalupě sejde příbuzenstvo se známými. Kolem dvaceti lidí.
A do kolika let věřil na Ježíška? „Našim se podařilo mě v tom udržovat do nějakých jedenácti let. Pak se to samozřejmě ´provalilo´ ve škole. Teď to zažívám doma, protože můj syn Ondra, kterému je deset, už tak opatrně klade otázky, jestli Ježíšek je, nebo není. Teď zrovna tomu ještě věří, protože s bráchou napsali dopis Ježíškovi, a ten po týdnu zmizel. Takže si ho přece musel odnést Ježíšek,“ říká náměstek.

Svíčky musí být pravé

S odpovědí na otázku o nejkrásnějších Vánocích archeolog Jiří Klsák váhá. „Přiznám se, že po letech už mám vánoční zážitky z dětství slité do všeobecné vzpomínky, že všechny Vánoce byly krásné. Nevybavuji si konkrétní, které by mi obzvláště utkvěly v paměti,“ říká. Ale na jeden detail se přece jen rozpomene. „Mívali jsme na stromku svíčičky. Pravé. Časem jsme přešli na elektrické, ale z těch jsem byl zklamaný. Po letech, kdy jsem začal organizovat Vánoce sám, jsem se k elektrickým svíčkám nevrátil. Na stromku musí být pravé. A prskavky,“ tvrdí rozhodně.
Od devatenácti let se Klsák až do svých pětačtyřiceti účastnil vánočních oslav v lese. „Chodili jsme s partou víkend před Štědrým dnem na Lesný, nejvyšší vrchol Slavkovského lesa. Tam jsme si ozdobili smrček, udělali ohýnek, vařili grog ze sněhu a ze soboty na neděli jsme tam přespali,“ vzpomíná archeolog Klsák.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!