Na západní „frontě“ klid, na východě kvůli dopravě nevyvětrají | E15.cz

Na západní „frontě“ klid, na východě kvůli dopravě nevyvětrají

Redaktorka Sedmičky se vypravila za lidmi, kteří žijí v nejvzdálenějších městských cípech. Na severu, jihu, východě a západě.

Sídliště, rodinné domky, bytovky. V Českých Budějovicích jsou tisíce příbytků. Ale obyvatelé jen čtyř z nich se mohou pochlubit, že bydlí na úplném okraji. Tedy podle světových stran. Redaktorka Sedmičky zjišťovala, jaký je život na nejvzdálenějších místech ve městě.

Západ: Antonína Barcala 26

Ranní běhání, odpolední procházky i vyvenčení psů využívají lidé ze západního okraje Máje. Mají kousek do přírody.
Nejzápadněji položený dům v Budějovicích má číslo šestadvacet. Vyrostl z panelů v osmaosmdesátém roce během výstavby celého sídliště.
Do třetího patra tehdejší novostavby se z Jindřichova Hradce přistěhoval i Josef Čejka. Panelák stojí hned vedle lesa, do kterého vyráží denně mnoho lidí. Přesto tam je docela klid. „I když přes stromy z oken nevidím, je příjemné koukat do zeleného,“ chválí si bydlení pětašedesátiletý Čejka.
Že jde o místo na krajíčku města, by málokdo bez mapy poznal. Je tam živo a vybaveností se významně neliší od ostatních sídlišť. Dvě minuty pěšky na trolejbus, hned vedle nejzápadnějšího paneláku stojí základní škola Máj I a II.
Obchod s obstojným výběrem zboží je kousek, Čejka ale na nákupy jezdí autem. „Mám jeden oblíbený supermarket. Už jsem si na něj zvykl a mám ho rád,“ uzavírá důchodce.

Jih: Lidická třída 294

O tichu se může jen zdát obyvatelům nejjižnějšího celoročně obydleného domu v Českých Budějovicích. Pod okny jim vede Lidická třída na Včelnou. „Kvůli husté dopravě často ani nemůžu přes silnici projít. A takový tu byl klid,“ vzpomíná čtyřiašedesátiletá Anna Nýdlová. V domě vyrostla a kromě několika let strávených na sídlišti Vltava tam žije celý život. „Byla tu nádherná louka. Jako děti jsme tam sedávaly a pletly věnečky ze sedmikrásek. Kdyby tu nebyl takový provoz, tak jsem naprosto spokojená,“ říká Nýdlová, která nemá problém si obstarat veškeré nákupy na kole.
Spokojený je její vnuk Martin Roub, který na Lidické žije s prarodiči. „Je to tady fajn. Je tu málo lidí a hlavně méně vandalismu než ve městě. A všichni se mezi sebou známe,“ říká patnáctiletý mladík, který by nikdy nechtěl žít v centru.
Když byl malý, neměl na konci Rožnova tolik kamarádů a vrstevníků, kolik mají třeba děti na sídlištích. „V některých chvílích mi to bylo líto, ale už je to lepší. Teď kamarády mám. Bydlí sice níž, ale pořád se scházíme,“ říká Roub, který jezdí do školy trolejbusem. Strana stavení odvrácená od silnice je klidnější. Do polí chodí venčit psa, kousek za domem teče Vltava, ve které se mohou koupat. Rybáři v ní chytají i pstruhy. Oslovení obyvatelé si připadají odstrčení jen v souvislosti s úklidem silnice. Ještě tam leží škvára z minulé zimy. Veškerý servis prý končí na křižovatce k trolejbusové točně.

Východ: Rudolfovská 169

Podobné trápení sužuje i manžele Kollerovy, kteří bydlí na konci nejvýchodnějšího cípu města na Rudolfovské třídě. „Město na nás s úklidem zapomíná. Hlavně s tím jarním a s chodníky. Máme tu kopce listí, sami střiháme živý plot, sečeme,“ popisuje čtyřiasedmdesátiletá Olga Kollerová, která každý týden nasbírá půl kyblíku odpadků. Kolemjdoucí je vyhodí na chodník nebo zastrkají do keře. Kousek od jejich domu je čerpací stanice. Lidé si tam často koupí kávu a cestou na trolejbusovou zastávku ji akorát u Kollerových vypijí a kelímek zahodí.

Dnes je obklopuje průmyslová zóna a kolem domu vede rušná silnice na Rudolfov. „Otevírat okna? To vůbec kvůli hluku a zápachu ze silnice nemůžeme. Větráme buď hodně brzo ráno, nebo na druhou stranu do zahrady,“ říká důchodkyně. Tvrdí ale, že už si tam zvykli a stěhování do městského bytu pro ně nepřipadá v úvahu. I kdyby jim odpadla starost o velkou zahradu.
Do blízkého obchůdku chodí jen pro to nejnutnější. Na velké nákupy jezdí autem. Aby se s potravinami vláčeli trolejbusem, jsou tašky příliš těžké. Přesto ale MHD využívají. „Díky městské máme spojení všude a navíc se nemusíme starat o parkování. Někdy je to dokonce lepší než vyjet autem,“ uzavírá Kollerová.

Sever: Jubilejní ulice 52

Nejspokojeněji vypadají „seveřané“ v domě s bílou fasádou a zahradou. V Jubilejní ulici mají prý svůj klid a pohodu. Stěžují si jen, že je ruší vlak. Kousek od nich se dělí trať na Prahu a Plzeň. Potom, co je silnice kolem nich opravená, provoz na ní trošku zhoustl a hlavně zrychlil.
„Nic nám tady nechybí. S nákupy není problém. Máme auto, a když jedu z práce, leccos nakoupím. Obchoďáky jsou navíc nedaleko. Přes kopeček,“ popisuje devětadvacetiletý Josef Švajner. Říká, že bez auta by se v Nemanicích dalo žít v pohodě. Pěšky na zastávku, odkud každou chvíli odjíždí trolejbus, chodí sedm minut. Proto jim nevadí, že za lékaři či kulturou musejí do města.
Školku mají vzdušnou čarou sto metrů. Zatím ji nepotřebují, protože jejich dcerce je teprve pět měsíců.
„Je tu doopravdy všechno. Dokonce i hospoda je támhle hned za kolejemi a na hlavní třídě je několik barů,“ usmívá se Švajner, který se do Nemanic před dvěma roky přiženil.
Že by cestou do práce zůstal stát v koloně na Pražské, se nebojí. „Když vidím, že je ucpaná, můžu to vzít po Kněžkodvorské přes Hrdějovice,“ popisuje fígle. Jediné, čeho se obává, je plánovaný koridor.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!