„Na domov nejde zapomenout“ | E15.cz

„Na domov nejde zapomenout“

Divadlo a film herečce Blaženě Holišové učarovaly. Dnes osmdesátiletá dáma původem z Nenkovic u Kyjova na umělecký život ráda vzpomíná.

Diváci si ji pamatují hlavně jako svéráznou manželku Rudolfa Hrušínského z komedie Jiřího Menzela Slavnosti sněženek. Její věta „To je dost táto, žes nás taky jednou vyvez,“ se stala legendární. Osmdesátiletá herečka Blažena Holišová exkluzivně pro Sedmičku zavzpomínala na svoji filmovou a divadelní kariéru i na mládí strávené na Moravě.

Hrála jste v desítkách filmů. Se kterým režisérem se vám nejlépe spolupracovalo? Na režiséry jsem měla štěstí. Se všemi se mi pracovalo dobře. Hodně rolí jsem natočila s režisérem Jiřím Menzelem. Velmi dobře se mi také spolupracovalo s Karlem Kachyňou, Otakarem Vávrou i se Stanislavem Strnadem.

Na kterou svoji roli nejraději vzpomínáte? Ráda vzpomínám na všechny svoje role. Těžko bych z nich vybírala ty nejmilejší. Možná snad role Gruši z divadelní inscenace Kavkazský křídový kruh a role Vojnarky. Obě jsem hrála v Národním divadle. Vzpomínám také na roli Anny Frankové v Mládežnickém divadle v Brně.

A co vaše třicetileté angažmá v Národním divadle? Setkala jsem se tam s příjemnými lidmi i s těmi nepřejícími, kteří se navenek tváří jako kamarádi. A na to mladý nezkušený člověk nalítne. Ráda jsem ale měla, a troufám si říci, že i oni mě, hlavně Olgu Scheinpflugovou, Jiřinu Šejbalovou, Marii Glázrovou, Jana Pivce, Karla Högra, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka, Františka Filipovského, Vladimíra Menšíka a mnoho dalších.

Co bylo vaší větší láskou, divadlo, nebo film? To je stejné, jako kdybych měla říct, která ruka je mi milejší. Člověk potřebuje k životu obě. I když divadlo by v mém případě byla spíš ta pravá ruka. Nebýt divadla, k žádnému filmu bych se nedostala. Bylo by také nespravedlivé nezmínit se o televizi, kde jsem hrála v celé řadě pohádek. Svého času mi dávala kromě pocitu z dobře odvedené práce i možnost přivýdělku k mojí poměrně hubené divadelní gáži.

Nemrzí vás trochu, že si diváci Blaženu Holešovou pamatují hlavně jako svéráznou manželku Rudolfa Hrušínského z filmu Slavnosti sněženek? Je to vynikající film. Myslím si, že hodně lidí tak opravdu žilo a určitě ještě žije. Menzelův film mluví za lidi a on nás jako režisér dobře vedl. Všichni ve filmu hrají výborně a je to zasloužený úspěch. Proto mě to nemrzí ani trochu.

Pocházíte z Kyjovska. Jaké bylo vaše dětství? Moje dětství poznamenaly dvě velmi nepříjemné události. Tou z mého pohledu horší byla smrt tatínka a druhou válka. Navzdory tomu bylo mé dětství a dospívání poměrně šťastné období, na které ráda vzpomínám. Svůj podíl na tom má i přívětivý charakter Moravského Slovácka a ráz jižní Moravy. Doslechla jsem se, že z Nenkovic pochází další jedna, nebo dvě herečky. Držím jim palce, ať to mají snadnější než já.

Jak jste se ocitla v Praze? Hned po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění jsem nastoupila do angažmá v Mládežnickém divadle v Brně. Tehdy jsem si ještě nedovedla představit, že bych žila daleko od svého domova. V Nenkovicích jsem měla maminku a celou svoji rodinu. Vracela jsem se proto domů často. Nakonec ale život rozhodl jinak a zůstala jsem v Praze. Dostala jsem nabídku do Národního divadla, a ta se neodmítá. Obzvlášť, když byl šéfem činohry Otomar Krejča.

Jezdila jste i potom domů na Moravu? Ano, ale už ne tak často. Nezbývalo mi moc času. Měla jsem hodně práce, svoji rodinu a dítě. Stále jsem se tam ale vracela velmi ráda. Na kraj, kde se člověk narodil, prostě nejde zapomenout.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!