Milan Cais rozehrál kazety v galerii | E15.cz

Milan Cais rozehrál kazety v galerii

Zpěvák a bubeník kapely Tata Bojs Milan Cais vystavuje ve Wortnerově domě do 20. března leccos z toho, co má pod kůží.

Ohromné magnetofonové kazety, mrzáček na invalidním vozíku, kosmonaut připíchnutý na zdi jako motýl. K tomu hraje písnička skupiny Radiohead, zní pískání vlaku z metra, a kdo rozluští „noty na buben“, může zaslechnout vnější a vnitřní rytmus.
„Můj hudební a výtvarný svět jedno jsou. Jako dvě koleje, které vedou životem pořád vedle sebe,“ říká šestatřicetiletý Milan Cais. Ve čtvrtek 17. února od pěti odpoledne si s ním mohou návštěvníci Wortnerova domu Alšovy jihočeské galerie projít výstavu společně. Uslyší jeho výklad a možná jim muzikant, který patří k idolům mladého publika, na jeden z exponátů zabubnuje.

Výstavu jste nazval Pod kůží. Co se vám tam zarylo?

Všechno možné. Někdy předměty, jindy kamarádi, vůně, pocit nebo vzpomínka. Na této výstavě je pro mě hodně důležitá hra s magnetofonovými kazetami, protože to byl hudební nosič, který měl v době mého dospívání naprosto zásadní význam.

Kazety ukazujete tak, že vzbuzují nostalgii. Třeba těch, co stlačujete ve svěráku, je mi vyloženě líto.

Chtěl jsem tím vyvolat pocit, který přináší komprimace, tedy stlačení hudby. Kazety ještě zachovávaly dynamiku zvuku, takže tiché pasáže jsou opravdu tiché a hlasité burácejí. Teď už je ale doba kompresorů, které nahrávku zploští, aby se líp poslouchala jako kulisa. Kompresi používají všechna rádia kromě stanice Vltava. Hudba tím ale hodně ztrácí.

Na kazetách jsem svého času měla zásadní hudební úlovky. Byl jste na tom podobně?

Jasně, dětství jsem strávil poslechem muziky nahrané všelijak pokoutně. V osmdesátých letech nebylo možné si všechno koupit, písničky jsme sháněli a naše úlovky měly velkou hodnotu. Pro mě hlavně Bowie, Cale, Reed, Zappa, Hendrix, PJ Harvey a Clash. Alba, která pro mě byla důležitá, jsem si pak koupil na cédéčku – ale kazety nedokázal vyhodit. Jsou v nich vzpomínky. Třeba na to, jak jsem oželel Hurvínkova strašidýlka a nahrál přes ně Rolling Stones.

A tak jste uklidil tašky s kazetami na chalupu, a když jste je po čase našel, srdce výtvarníka se rozbušilo…

Bylo to ještě zajímavější o to, že jsem na chalupě objevil i hromadu rozmontovaného nábytku z mého dětského pokoje. Čekal na spálení a já zahlédl peřiňák polepený samolepkami, které měly pro mě kdysi taky velkou cenu, protože získat třeba sérii s indiány nebylo jen tak. Navíc na peřiňáku stával právě ten magneťák. Proto jsem chtěl dát tomu nábytku šanci na přežití a vyrobil z něj velké magnetofonové kazety. Na starou skříň potaženou koženkou jsem nalepil kazetu, která krvácí. Líbí se mi tvar kazet i to, že jsou křehké. Pro dnešní teenagery už jsou to ale spíš muzeální kousky jako telefon s klikou. Hudba se změnila v soubor dat, která si stahují z internetu do telefonu. Abstraktní fluidum, které můžou přesouvat z místa na místo.

Do Budějovic jste přivezl i kus pražského metra. Taky vzpomínka?

Donedávna mělo metro estetiku, která mě fascinovala. Promítli jsme to s Tata Bojs i do hudby a v roce 1997 vydali album Ukončete nás…! V dětství mě ve vagonu přitahovalo tajemství tlačítka s nápisem Zneužití se trestá. Proto je středobodem mého objektu z koženky a umakartu, který jsem sestavil z částí vyřazených vlakových souprav. A spousta lidí si chce na tlačítko sáhnout.

To je touha jako z Kašpárka v rohlíku, s nímž občas hrajete koncerty. Vznikl v Budějovicích a vy jste mu navrhl scénu pro krumlovskou točnu. Čím vás baví?

Už jsem v Kašpárkovi v rohlíku docela dlouho, vplul jsem tam po první desce. Je to pro mě osvěžení, chytrý humor. Když se tím nadchla i moje dcera Evelína, začalo mě to bavit ještě víc.

Máte dvě dcery, jsou to správné bejbypankáčky?

Johance je teprve rok, ale Evelína má samozřejmě doma i molitanové číro. Chtěl jsem, aby se mnou zpívala v písničce Lupiči povidel, kterou jsem napsal, ale styděla se.

Oči Nočního hlídače, které jste roku 2000 umístil na dům v Praze na nábřeží, jste prý chtěl dát taky k nám na radnici. Leč nevyšlo to.

Škoda, byla by to dobrá pozvánka do galerie. Umění ve veřejném prostoru lidi vždycky zaujme. Všichni jsou jeho součástí, někomu se líbí, jiného provokuje. Ale když jsme s tím nápadem přišli, byly zrovna Budějovice bez primátora a pak už jsme to nedotáhli.

Inspiroval vás aspoň historický Wortnerův dům? Zaujala mě jeho klenba, do níž jsem naskládal kazety a vytahal z nich pásky, aby vlály ve větru jako symbol pomíjivosti. Mají svůj poločas rozpadu a tím víc mě zajímají. Hodnota vzpomínek je někdy veliká.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!