Michal Ďorď: z chovance „děcáku" dvojnásobný vysokoškolák | E15.cz

Michal Ďorď: z chovance „děcáku" dvojnásobný vysokoškolák

Marie Šimice

Vyrostl v Dětském domově ve Frýdlantu. V minulosti mu jako většině Romů, hrozila zvláštní škola. Nyní studuje dvě univerzity.

V současnosti je Michal Ďorď na půlroční stáži v Bruselu při zastoupení Libereckého kraje při Evropské unii. Kromě koreanistiky na Univerzitě Karlově studuje na Anglo-americké škole obor mezinárodní vztahy. Politika ho ale neláká. Vadilo by mu dělat kompromisy. Ke studiím ho dokázala motivovat nespokojenost s jednotvárným životem v náhradní péči. Rozhodl se proto dětem v dětských domovech pomáhat.

Jak se žije v dětském domově, co se vám tam nelíbilo?

Děti, které v nich žijí, nemají přirozené podněty. Neumí vyplnit přihlášku, neznají cenu peněz, a ani s nimi neumí hospodařit. Z toho, jak jsem vnímal chod věcí, mi přišlo, že asi až před šesti lety začalo v náhradní péči docházet k pozitivním změnám. V posledních dvou letech reformy nabírají na obrátkách. Jednou z největších novinek pro Dětský domov Frýdlant jsou například domky napodobující život v rodině se všemi radostmi i starostmi.

Kam se tato snaha vyvíjí?

Rodinný typ života byl sice modelem po mnohá léta, ale dnes je doplněn o možnost bližší interakce našich dětí s okolím. A to hlavně právě díky lokalitě nových domečků. Navíc tady má každý své úkoly a povinnosti. Učí se, jak nakupovat, vařit, nebo si vyžehlit věci na sebe. Také se mi líbí, že vychovatelé projektu sdružení Člověk hledá člověka učí děti vyplňovat nejrůznější formuláře nebo si s nimi hrají na pracovní pohovor. To dříve nebývalo.

Říkáte, že byste rád pomohl dětem v domovech, zapojil jste se už do nějaké činnosti?

Ano, třeba v rámci už zmíněného projektu. Má práce pro sdružení byla sběr dat od dětí, které čerstvě opustily ústav, nebo se k tomu chystají. Poznatky by měly sloužit ke zmapování situací a možností lidí odcházejících z péče státního zařízení.

K čemu jste došel a k čemu budou data dobrá?

Nedošel jsem k ničemu. Dělal jsem jen rozhovory se svými kamarády, jejichž situaci jsem znal už dříve velmi dobře, a vím, jak odchod z dětského domova nesou a jak se s ním vyrovnávají. Tyto informace se sbírají od všech dětí z celé republiky. K závěru dojdou až lidé z Katedry sociální práce Univerzity Karlovy. Získaná data se dále zpracovávají a výsledek bude znám koncem měsíce. Jsou první svého druhu a měla by posloužit jako podklad vládě.

Někdy se říká, že děti z dětských domovů nemají takový prostor pro seberealizaci a studia. Jak jste dokázal studovat vy a hned na dvou školách současně?

To je domov od domova. Někteří mají větší možnosti, někteří menší. Všechno závisí na penězích a na ochotě zaměstnanců zařízení. Měl jsem opravdové štěstí na lidi okolo sebe. Například když mě chtěla psycholožka umístit do zvláštní školy. V té době mě měla na starosti vychovatelka, která se s doporučením nehodlala smířit. Nakonec jsem vychodil běžnou základní školu. Potom, když jsem si přál studovat v Praze, pomohl mi náš pan ředitel. Byl mi nejen dobrým rádcem, ale nasměroval mne i na nadace, které mě podpořily finančně. Se stáží a štěstím to bylo podobné.

Jak jste se dostal na stáž?

To byla velká náhoda. Pan hejtman často navštěvuje dětské domovy v kraji a zajímá se o dění v nich. Když byl ve Frýdlantu, došla také řeč na mě a nakonec slovo dalo slovo a náš ředitel mi nabídl stáž. Do Bruselu jsem odjížděl s vědomím, že budu pracovat na stálém zastoupení Libereckého kraje, konkrétně na projektu v programu Mládež v akci. Jedna z jeho aktivit jsou výměny mládeže. Snažím se, aby se děti z dětských domovů z Čech dostaly do Polska nebo Německa a naopak. Pokud naši práci fondy Evropské unie podpoří, výměnný pobyt dětí se uskuteční již o letošních prázdninách. V Bruselu si mne vzal pod svá křídla Lukáš Vorel, který náš kraj zastupuje. Ze začátku jsem s přijmutím nabídky trochu váhal, chtěl jsem si nejdříve dokončit Anglo-americkou školu. Na ní mi totiž chybí už jen poslední semestr studia.

Jak se vám v Bruselu líbí?

To bylo překvapení. Myslel jsem si, že přijedu do nablýskaného města, tak jak je známe z Německa. Na místo toho mne uvítalo město, které se mi zdálo být více špinavé, než jsou ta u nás.

Špinavé?

Trochu přeháním, ale když člověk přijede právě ve chvíli, kdy se po ulicích povalují stohy pytlů s odpadky, moc velký dojem to na něj neudělá. Až po čase jsem zjistil, že tady nejsou kontejnery a pytle s odpadem se dávají před domy. Také mne překvapilo, že když nejede metro, tak v Čechách by to byl hned poprask na titulních stranách novin. V Bruselu to nikdo neřeší. Tamější lidé si zvykli a na pravidelnou veřejnou dopravu podzemkou už rezignovali.

Překvapilo vás i něco jiného, třeba při vaší práci?

Ani ne. Už jsem věděl, co tam budu dělat a čím se budu zabývat, takže nepřekvapilo. Do parlamentu se moc nedostanu, ale na konferencích často mluví zástupci zemí, kteří byli pozváni jednorázově jen k danému tématu. Dříve jsem se domníval, že všichni musí mluvit plynule francouzsky nebo anglicky. Tomu tak rozhodně není. Jednou jsem byl dokonce svědkem situace, kdy místní tlumočnice před koncem příspěvku vypnula odposlech a začala nadávat.

O co šlo?

Měla překládat slova delegované Španělky, ale nerozuměla jí. Celou dobu se zoufale snažila. Na závěr, když přednášející ze Španělska chtěla svou řeč doplnit nějakým citátem, řekla ho takovým způsobem, že tlumočnici už ujely nervy. Nakonec překládající své snažení vzdala. Takovou věc jsem zažil jen jednou. Vysocí představitelé regionů perfektně anglicky umějí.

Máte nějaký vzor?

Vzor jako takový nemám. V politice mám rád například Baracka Obamu. I když, některé jeho politické kroky nepovažuji za úplně ideální, přesto se mi jako politik líbí.

Jaký máte pohled na politiku, změnil se vám na ni názor během studií?

Jednou jsem jí znechucen, jindy fascinován. Zdejší politická kultura mě občas rozladí. Naopak dobrá a správná rozhodnutí politiků mne dokážou potěšit až fascinovat, myšleno v pozitivním smyslu. Když přijde na přetřes téma mých politických preferencí, tak mohu sdělit jen to, že politická agenda sama o sobě pro mě není rozhodující, dávám na kvalitu strany a na její styl.

A jaký styl se vám líbí?

Například neposuzuji, jaký politický směr strana prosazuje, stejně je to kolikrát zavádějící. Raději sleduji jednotlivé politiky, jak se chovají, jak jsou upřímní nebo jak si dokážou stát za svými názory.

Jakou vidíte budoucnost Evropského společenství?

I když se nachází různí pochybovači o smyslu celé myšlenky Evropské integrace, myslím si, že Unie zůstane. Čeká ji mnoho změn, ale určitě se nerozpadne, všem euroskeptikům navzdory.

Čeho byste chtěl ve svém životě dosáhnout, máte nějaký sen?

Momentálně bych chtěl dokončit bakalářská studia na obou univerzitách. Potom bych rád odešel studovat do Ameriky. Do Spojených států bych chtěl nejenom kvůli skvělým školám, ale i proto, že mne láká poznat jinou než evropskou kulturu. Mám přání hodně cestovat. Zatím jsem byl nejdále ve Velké Británii.

Jste Rom, chystáte se v budoucnosti pomáhat svým lidem?

Máte nějakou konkrétní představu v čem?

Své rodině bych chtěl pomoci zejména s penězi. Také bych chtěl v budoucnu romské děti učit angličtinu.

MICHAL ĎORĎ

• Narodil se v roce 1988 v Ústí nad Labem. Vyrostl v Dětském domově Frýdlant. Studoval Obchodní akademii.
• Od roku 2008 studuje Anglo-americkou vysokou školu, obor Mezinárodní vztahy.
• Od roku 2010 obor Koreanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
• Pracuje na Zastoupení Libereckého kraje při Evropské Unii.
• Spolupracuje na projektu výměny mládeže z dětských domovů.

Autor: Marie Šimice
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!