Miami versus Most: jiná realita známé kriminálky | E15.cz

Miami versus Most: jiná realita známé kriminálky

Americký televizní seriál mostecké vyšetřovatele často pobaví. Pracují však se stejným nasazením.

Fingované loupeže, přepadení s bombou, znásilnění. Podobné případy řeší herci v americkém seriálu i skuteční muži zákona v Mostě. S tím rozdílem, že režisér vyžaduje pro každý díl alespoň jednu mrtvolu. Mostečtí kriminalisté také někdy objeví oběť, které už není pomoci, když jde ale o vraždu, předají případ krajské kriminálce.

„Vyjíždíme ke všem případům, ať už vám vykradou auto nebo jde o vloupačku do domu. Když je ale na místě mrtvola nebo jde o velký objekt, vyjedeme dva,“ říká vedoucí oddělení kriminalistické techniky René Kováč.

Vraždy sice vyšetřuje krajská kriminálka, jako první ale k případu vyjíždí ta mostecká, aby zjistila, jestli člověk opravdu nezemřel bez cizího zavinění. „Pamatuji na případ, kdy podle hlášení uhořel po nehodě člověk v autě, jenže jsme zjistili, že ho ještě předtím někdo zastřelil,“ vzpomíná vyšetřovatelka Dagmar Zieglerová.

Když dorazí technik na místo činu, začíná se shánět po stopách. „Jsou různé způsoby ohledávání. Někdo pátrá kruhově, ale většinou jdou technici cestou pachatele,“ popisuje praxi Kováč. Jako v televizi má i on k ruce stříbrný kufřík.

„Máme v něm například několik světel různých vlnových délek. Každé je na něco jiného, ale používáme je jenom, když víme, co konkrétního hledáme,“ naráží na filmovou verzi, kdy technik po třech minutách na místě ví, kam nasměrovat baterku, jako kdyby na něj důkaz volal: „Tady jsem.“
Nemožné je podle kriminalistů, aby technici hned určili nástroje, kterými se pachatelé například vloupali do bytu. Přitom v CSI:Miami technici mrknou na otisk a řeknou, jaký předmět použili. „Podle otisku v rámu okna můžeme jen předpokládat, co to je. Pachatelé se umějí do bytu vloupat bez násilí. To pak pošleme cylindrickou vložku na Odbor kriminalistické techniky a expertíz do Ústí nad Labem,“ vysvětluje Kováč. Tam putují všechny sebrané důkazy.

Ještě před pár lety posílali hodně zajištěných stop na sérologické zkoumání, z něhož experti dokázali určit krevní skupinu, nikoliv konkrétního pachatele. Dnes už mají k dispozici genetické testy. „Opět to ale není jako v televizi, že přijdou se špachtličkou, hrábnou někomu do pusy a mají nabraný vzorek. Tyčinkou musíte setřít povlak v ústech z určitého místa a trvá to minimálně půl minuty,“ podotýká Kováč.

Tyčinky na sběr genetických stop jsou jedním z prvků, kterým mostečtí kriminalisté předčí seriálové kolegy. „Už nepoužíváme ty, co vypadají jako špachtličky do uší. Máme nové, se štětinkami. Jsou praktičtější,“ pochvaluje si technik.

Když technik posbírá všechny důkazy a materiál na prozkoumání, vrátí se do kanceláře. V tu chvíli je z něj sekretářka. Musí vypsat papíry se žádostmi na prozkoumání stop a odeslat vše do Ústí. „V seriálu technik posbírá materiál, v laboratoři ho zkoumá, pak i pátrá po pachatelích a nakonec se podílí na výslechu. Takhle to nefunguje. Každý dělá jen svoji práci,“ upozorňuje Kováč.
Zatímco technici zajišťují stopy, na místě pracuje i operativec. Vyslýchá na místě všechny svědky, prochází záznam z kamerového systému, pátrá v okolí místa činu. Ve chvíli, kdy má podezřelého i důkazy, předá ho vyšetřovateli. V Mostě tuhle zdlouhavou práci operativců dělají i Radek Pochobradský a Václav Mikulka.

„Není to jednoduché, chodíme v civilním oblečení. Zvoníme na sousedy, někteří na nás volají policii,“ vypráví Radek Pochobradský. Jeho postava boxera v těžké váze je výhodou i nevýhodou zároveň. Než se rozkřikne mezi nájemníky, že po domě obchází policista, řada lidí mu nechce otevřít. Naopak když někoho potřebuje spoutat, lidi rychle pochopí, že je zbytečné klást odpor. „Chodíme i do zastaváren nebo mezi známé zlodějíčky, feťáky. Přijdeme do zastavárny, zeptáme se, jestli jim někdo nenabízel tuhle věc. Snaží se spolupracovat a i zavolají, že u nich někdo byl. Je pro ně lepší s námi vyřídit takové věci rychle. Kdyby jim stálo před obchodem půl dne policejní auto, odradí to zákazníky,“ popisuje praxi Pochobradský.

Ke kriminalistům se hlásí i lidé, kteří se řadu let pohybují na hraně zákona. „V obchodě na mě třeba pokřikuje jeden zlodějíček, že mu zanedlouho vyprší podmínka. Hlavně ti ze staré školy ctí vztah mezi policií a zlodějem. Pamatují si, že se k nim při výslechu chováte slušně. Naopak, když si potřebujeme ověřit informaci nebo něco zjistit, nezbývá jim než mluvit. Mladí zloději ale nectí nic,“ má zkušenosti za dvaadvacet let práce Mikulka.

Seriály k smíchu

Technici, operativci i vyšetřovatelé z amerických seriálů moc nadšení nejsou. Lidé bezmezně věří fikci i postupům, které herci před kamerou předvádějí. „Kolikrát nám lidé říkají, proč to neuděláme jako v televizi, to mi škube v koutku,“ prohodí Pochobradský a naježí se mu chlupy, když přijde řeč na seriál „To je vražda, napsala“. „Ta ženská nosí smůlu. Kamkoliv přijede, někoho zabijou,“ dodává se smíchem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!