Medicína je především služba lidem a nikoliv kšeft, říká Vladimír Lemon | E15.cz

Medicína je především služba lidem a nikoliv kšeft, říká Vladimír Lemon

Chirurg, anesteziolog, pedagog a hudebník. Tolik profesí stihl Vladimír Lemon. V Kladně založil první anesteziologickoresuscitační oddělení v tehdejším Československu.

Hned poté, co skončila druhá světová válka, vystudoval Vladimír Lemon medicínu. Získal nejvyšší dbornost v chirurgii a také anesteziologii. Pětačtyřicet let pracoval v kladenské nemocnici. Vyznával heslo antických lékařů. Prospěch nemocného je nejvyšším zákonem.

Chtěl jste být vždycky lékařem?
Nepamatuji si, že bych chtěl dělat něco jiného. Do šesti let jsem byl pořád nemocný. Náš dům v Hýskově u Berounky byl kamenný a měl mokré zdi, a proto jsem často marodil. Každých čtrnáct dní jsem chodil za naším praktickým doktorem Šrámkem. Jednou, když mi bylo takových pět let, se u nás
zastavil a divil se, že jsem u něj už měsíc nebyl. Přišel k nám jen tak, ze zájmu. Pohladil mě a povídal si se mnou. Tohle setkání s doktorem Šrámkem na mě tak zapůsobilo, že jsem už nechtěl dělat nic jiného než medicínu. A potom jsem taky při všech vyšetřeních držel jako beran.

Gymnázium jste končilběhem války. Jak jste tehdy maturovali?
Maturoval jsem v Berouně 10. června 1942, v den vyhlazení Lidic. Hned ten den se nám to doneslo. Předseda zkušební komise profesor Lomský měl pro nás, študáky, nádherný proslov. Mluvil o Lidicích, o
okupaci. Ještě dnes jsem rozechvělý, když si na to vzpomenu, jak strašná to byla doba.

Kam jste nastoupil po maturitě, když byly vysoké školy zavřené?
Šel jsem na dráhu. Pracoval jsem třeba jako výhybkář. Jeden den jsem se naučil předpisy, druhý den složil zkoušky a třetí den už jsem nastoupil do práce. Byla tam parta výborných lidí. Jenže po roce byl v
celém Reichu nedostatek výpravčích. Tak nás tam, všechny maturanty, poslali. No a 5. listopadu 1945 jsem konečně nastoupil na vysokou školu. Hned při vstupu na medicínu jsem si vzal za své heslo antických lékařů. Zdar nebo prospěch nemocného je nejvyšším zákonem.

Jaká byla vaše první cesta do kladenské nemocnice? Kdy jste tam jel?
Moje vůbec první cesta do Kladna byla v roce 1947. Jel jsem tam s tátou, který pracoval jako kovář na huti Koněv. Autobus stavěl u nás v Hýskově na návsi ráno ve čtyři hodiny a deset minut, říkalo se mu
šichťák a vezl lidi do práce. Vystoupil jsem s kufrem u divadla a ptal se, jak se dostanu do nemocnice. Kladno na mě hned zapůsobilo nesmírně přátelsky. To město jsem si zamiloval, špitál cítím pořád jako svůj. Taky jsem v něm pracoval pětačtyřicet let.

Po studiích jste nejdříve pracoval v plzeňské nemocnici a pak se vrátil do Kladna. Jak náročná byla tehdy práce na chirurgii?
Byla to velká dřina, a navíc nás bylo málo. Když už nějaký doktor nastoupil, tak za chvíli rychle odešel dělat závodního doktora. Měl pak míň práce, a navíc o tisíc korun víc než jsme měli my. Rozdělili jsme se na dvě operační skupiny a střídali se. Za noční službu jsme tehdy měli příplatek třináct korun, což dneska asi vyvolá úsměv. V Kladně se nezahálelo, operovalo se tam nejen každý den, ale také noc. Spal jsem v průměru tři hodiny denně, a tak už jsem ve třiceti letech dostal první infarkt. Můj syn mě až do svých tří let vlastně ani neznal. Když jsem přišel domů, spal, když jsem odcházel, taky ještě spal. Dnes je taky doktorem, a tak moc dobře ví, co tahle práce obnáší.

Přes velké pracovní nasazení jste si udělal atestaci nejenom z chirurgie, ale i z anesteziologie. Proč?
Byla to nutnost. Při těžkých operacích, kdy jsme museli otevřít pacientovi hrudník, bylo zapotřebí okonalejší anesteze. A právě takových zákroků stále přibývalo. Je třeba si uvědomit, že při operaci drží život pacienta právě anesteziolog, dokonce ještě dvě hodiny po zákroku je za něj zodpovědný. Chirurg má na starost techniku zákroku. A u nás nebyl nikdo, kdo by se anesteziologii věnoval. Proto jsem ji začal cíleně studovat, jezdil jsem na doškolování lékařů a různé kurzy. V roce 1966 pak přišlo ministerstvo zdravotnictví s průlomovým prohlášením, že péče o pacienta musí být diferencovaná. poprvé formulovalo, že každý pacient nepotřebuje stejně. Záleží na jeho aktuálním zdravotním stavu, zda-li je v ohrožení života, nebo není. Ministerstvo rozhodlo, že v celé republice chce deset anesteziologickoresuscitačních oddělení, které se zároveň stanou centry doškolování. Mělo to být hlavně v místech s těžkým průmyslem a hornictvím. Toho se u nás hned chytil tehdejší ředitel Okresního ústavu národního zdraví Roman Tuček. Byl to nesmírně pozitivní člověk, který měl o medicíně jasnou představu.Řekl, že Kladno musí mít ARO a že mi dává k dispozici třicet sester a lékaře, které musím vyškolit. Umožnil mi hodně cestovat. Člověku nestačí jen číst literaturu a sledovat zprávy v odborném tisku. Musíte ty věci vidět, přiložit ruku a udělat něco opravdového.

Jak se vznikem nového oddělení změnil chod nemocnice?
Od ledna 1967 jsme vyčlenili pro ARO přízemí celého pavilonu C. Všechno se muselo přizpůsobit potřebám nového oddělení, například zavést kyslík. Zdravotní sestry tam jezdily s kolečkem a vozily maltu a cihly. Když jsem měl čas, tak jsem za nimi přišel a školil je. Nakonec se nám podařilo otevřít první ARO v celém Československu. O pět měsíců dřív ho sice měli v Praze, v Nemocnici Na Františku, ale to bylo výzkumné pracoviště. Dostávali se k nám pacienti ve velmi vážných stavech, vozili je k nám například až z Krkonoš. Ležel u nás třeba také Jan Werich, kterého převezli z pražské Bulovky. Měli jsme nejnižší úmrtnost na mozková traumata z celé republiky. Úspěchem bylo i to, že se v kladenském špitále začali vůbec poprvé v Československu odebírat ledviny pro transplantace. Všeho jsme si nesmírně považovali.

V čem byl podle vás největší přínos vzniku anesteziologicko-resuscitačních oddělení?
Během několika týdnů jsme získali vědomosti, které byly naprosto unikátní. Pod oddělením ARO, které mělo deset lůžek, jsme v suterénu zřídili také speciální část oddělení biochemie. Pacientovi jsme odebrali krev a hned ji tam poslali na rozbor. Do deseti minut jsme mohli nasadit účinnou léčbu. O to se nejvíc zasloužil biochemik doktor Bedřich Nejedlý. Za svůj přínos v medicíně by měl mít na kladenském náměstí sochu z mramoru. Po celou dobu se totiž snažil, aby se všechna oddělení upnula právě na laboratoř. Sklízel ale jen posměch starých primářů. Se vznikem ARO dostala jeho vize hmatatelnou podobu. Každé pondělí jsme pak spolu přednášeli v Praze. My, venkovani z Kladna, jsme v nabitém sále promlouvali ke špičkovým doktorům, šéfům pražských klinik. Navíc se naše nemocnice
stala výukovým centrem. Vyškolili jsme u nás celá oddělení sester a lékařů z tehdejšího Československa.

Z nemocnice se vám muselo odcházet velmi těžce?
Do penze jsem odešel v roce 1988. Rok jsem ale ještě do nemocnice dvakrát týdně docházel na krční oddělení, kde operují dětské pacienty. Při takových zákrocích je anesteze po technické stránce velmi náročná. Zaučoval jsem tam proto ještě nové lékaře. Potom jsem se už však naplno věnoval hudbě, protože to je můj největší koníček. Náš rod Lemonů, to byli totiž vždycky muzikanti. Léta jsem hrál na
housle v kladenském smyčcovém kvartetu, pak i v orchestru v Berouně. Tam jsem byl i sbormistrem smíšeného sboru Slavoš. Dnes pravidelně hraji na vítání občánků u nás v Hýskově. Denně si taky musím
alespoň hodinu číst zdravotnickou literaturu. To je taková moje závislost.

Co říkáte současné medicíně?
Je dobrá, ale stojí moc peněz. Dneska je všechno kromě operačních nástrojů na jedno použití, a to stojí miliony. Do medicíny taky vstoupilo hodně elektroniky. Jinak to samozřejmě nejde. Vznikla taky velká specializovaná centra, kde mají největší zkušenosti s léčbou určitých nemocí, a to je dobře. Z medicíny se ale nikdy nesmí dělat kšeft. Třeba bych nikdy nevybíral poplatky v lékárnách. Čím je člověk starší, tím víc má nemocí. Beru například hrst léků ráno, v poledne a večer. Měsíčně mě tak v lékárně
přijdou poplatky na pět set až šest set korun, a to je pro každého penzistu opravdu hodně peněz.
Stále by mělo platit, že lékaři a zdravotníci vůbec dělají lidem především službu, kde má mít místo sociální cítění.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!