Média jako noc a den | E15.cz

Média jako noc a den

16. září 2009 • 10:59
Média před sametovou revolucí, to bylo plno hesel a propagandy.

Život socialistické společnosti zrcadlila v Olomouci kromě všudypřítomného Rudého práva i místní „drbna“, nástroj okresního výboru KSČ s názvem Stráž lidu. Nekvalitní tisk na nekvalitním papíře používal dvě barvy, černou a rudou.
V druhé polovině září 1987 dorazil do redakce dopis: „U příležitosti Dne tisku, rozhlasu a televize děkujeme za spolupráci a do další práce přejeme celému vašemu kolektivu hodně pevného zdraví a dobré náměty.“ Za kolektiv cihlářů podepsán ředitel Cihelny Olomouc.

Splnit úkoly pětiletky

Dnes není ani Stráž lidu, ani cihelna a den tisku se neslaví.
„Obsahy médií dnes a za socialismu se liší jako noc a den. Kdo nadává na současná média a s láskou vzpomíná na zlaté časy reálného socialismu, ať si zajde do vědecké knihovny a na pár minut se začte do kteréhokoli titulu normalizačních periodik – od Rudého práva až po Literární měsíčník,“ doporučuje šéf katedry žurnalistiky Univerzity Palackého Petr Orság.
Archiv totalitní éry je přímo nabitý ideologickými žvásty, od „zářných zítřků“ až po „konstruktivní soudružskou sebekritiku“. Za všechno mluví titulky článků: Nastoupená cesta nebude snadná, Tvůrčí činitel přestavby, Úkoly splněny a překročeny, Důležité poslání současnosti… „Noviny začínaly úderným úvodníkem, a pak následoval blábol za blábolem. Nemělo smysl to číst. Stejné to bylo se zprávami i v rádiu nebo televizi,“ vzpomněl čtyřicátník Jiří Stoklasa.
Na Olomoucku se špatně poslouchaly Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Komunisté jim tehdy říkali štvavé vysílačky a u Litovle vybudovali rušičku. Antény trčely vysoko do nebe a v tranzistorech se často ozývalo jen kvílení či praskání.
„Za socialismu existovala tvrdá mocenská kontrola všech médií, která sloužila jako nástroj komunistické propagandy. Jako součást řízení existovala po celou dobu cenzura, a to v různých podobách. Na několik týdnů byla zrušena pouze v červnu 1968. Už na podzim téhož roku však byla obnovena a trvala až do pádu režimu,“ připomněl Orság.
Svoboda projevu a právo na informace je dnes zakotveno v zákonech, což je podle Orsága základní podmínka rozvoje svobodných médií.
Lidem nechyběly jen zprávy, ale i hudba. V rádiu sice hráli písničky, ale jen české, slovenské a ze socialistických zemí. „Slyšet angličtinu byla vzácnost. Ta přišla do rádia snad až s Abbou a Boney M. Jinak to byla samá Vondráčková a Gott,“ vzpomíná Alena Skoupá.

Hanáci cizinu nechytali

Dnešní ředitel olomouckého studia Českého rozhlasu Pavel Hekela to řešil po svém. „Posluchal jsem Laxík, tedy Radio Luxembourg,“ prohlásil. V Olomouci v té době rozhlasové studio prakticky neexistovalo. „Zaniklo v roce 1960, když se stalo ostravskou pobočkou, ale nevysílalo,“ uvedl Jan Sulovský z Českého rozhlasu.
Televize měla v Olomouci „krajánky“. Zpravodajské studio zde vzniklo až v roce 2006. Lidé v příhraničí mohli za socialismu sledovat i jiné vysílání, než jim nabízela Československá televize. Hanáci měli smůlu, do centra Moravy signál rakouské ani polské televize nedosáhl.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!