Marek Řeháček se chystá na pouť a třetí Liberecké zajímavosti | E15.cz

Marek Řeháček se chystá na pouť a třetí Liberecké zajímavosti

Vystudovaný právník, povoláním tajemník, ve volnu turista a spisovatel. Marek Řeháček. Při putování se dostane do zvláštního rytmu.

Se sudem na zádech chce stoupat v červenci na Ještěd Marek Řeháček. „Jak je dobrý“, už dokázal v minulosti pětkrát. Letos se chystá na šestý výšlap. „Jsou větší borci. Jablonecký starosta je lepší než já, ten snad i jednou vyhrál,“ říká. V týdnu je kravaťák, o víkendech vyráží do přírody.

Kolik už jste nachodil kilometrů po Libereckém kraji?

I když to na mně není moc vidět, jsou to určitě desetitisíce kilometrů.

Počítáte je přesně?

Ne, krokoměr nepoužívám, ale někde ho doma mám.

Co vám pěší výpravy dávají?

Zní to možná zvláštně, ale v chození hledám útěchu a ztracený řád světa. Máme s Honzou Pikousem takový projekt, vznešeně řečeno, takovou hezkou záležitost, každý rok ujdeme kousek cesty po hranicích České republiky. Nazvali jsme si to utěšující pouť. Začali jsme v roce 2006 z Chebu a letos chceme cestu dokončit. Člověk celý rok něco dělá, řeší konflikty, kterých je čím dál víc, a když jde pěšky lesem a spí tam, kam dojde, po týdnu vidí svět z jiné perspektivy. Na podobné pouti se ale vypravujeme i po našem kraji, od Děčína až k Vrchlabí, ke Sněžce. Většinou s fotografem Honzou Pikousem nebo kreslířem Petrem Poldou. Na těchto cestách nacházím inspiraci pro publikace.

Jak vás napadla před šesti lety utěšující pouť?

Chtěli jsme projít starou hřebenovku, která vedla z Blankensteinu za Aší až na Praděd. Když jsme trasu ušli, řekli jsme si, že budeme pokračovat dál, a šli Beskydy, Javorníky a dál a dál až jsme byli na Šumavě. Nemáme žádný řád, baví nás to.

Pro vás jsou to tedy víkendové a dovolenkové pánské jízdy?

Jasně.

V týdnu jste kravaťák, o víkendu turista?

Jedna moje známá, taková přírodní žena, říká, že jsem jako doktor Jekyll a pan Hyde, že se vždy proměním. Já to tak úplně nevnímám, ale je pravda, že stres z pracovního týdne ve veřejné správě, která je složitá, se musí někde vyfiltrovat. A psaní s tím hodně souvisí.

Je o vás známo, že píšete o vlastních zážitcích a pocitech z cest.

Nikdy nepíšu o něčem, co jsem v životě neviděl. Mám takovou zásadu, že nebudu psát něco od stolu nebo podle mapy. Často jezdím vlakem, což mě naplňuje příjemnou náladou. Jdu na nádraží, tam si koupím pivo a chlebíček s vajíčkem a majonézou nebo bramborovým salátem a vyrazím. Není to nic systematického. Vše, co je zhmotněné, vychází z pozorování, které se až po letech promění v nějakou knížku. Nemůžu říct, že jsem historik nebo krajinolog, ale jen člověk, který má rád krajinu a chce svoji zálibu s někým sdílet. Jsem rád, že to řadu lidí baví.

O své zážitky jste se začal dělit v sedmnácti. Jezdil jste jako student na čundry?

Jistě, prošel jsem turisťáky, skautingem, tam je asi základ mého putování i tvoření. Ale celá moje tvorba se váže k dílu spisovatele Miloslava Nevrlého, autora Knihy o Jizerských horách, která u nás ovlivnila téměř každého, kdo má rád přírodu, hory a krajinu. Kniha se mi nesmírně líbila a považuji ji za jednu z nejpěknějších vlastivědných knih. Ovlivnila mě, když jsem se pokoušel vytvářet vlastní tvorbu. Bylo to ale hrůzně půvabné, protože na začátku to byl slabý odvar, jako když vaříte čaj podruhé, potřetí… Dnes to vidím tak, že jsem se snažil trapně kopírovat. Pokoušel jsem se uplatnit texty v řadě periodik. Pak jsem zjistil, že zatímco Jizerské hory jsou dokonale popsané, v jejich okolí se nacházejí místa, o kterých se mnoho neví. Hrádecko, Frýdlantsko, okolí Ještědu. Pročetl jsem spoustu původních německých i českých knížek, setkával se s pamětníky, nechal si vyprávět báchorky, historky. A pak jsem je sepisoval. Kritizovali mě, že to je takové plácání bez historické věrnosti. Snažil jsem se vysvětlit, že publikace slouží jen k tomu, aby lidé putovali krajinou, šli v našich stopách, po odhalených příbězích. Denně chodíme kolem věcí a nevíme například, proč je na domě nějaký erb, co se s ním spojuje.

To už je trochu detektivní činnost?

Někdy skoro ano. Baví mě nacházet stále nové propojování určitých míst s příběhy.

Co vás jako „detektiva“ zaujalo?

V Liberci například Liebiegova vila. Z minulosti jsem znal příběh několikrát publikovaný především v německé literatuře o největším mordu v Rakousko-Uhersku v druhé polovině devatenáctého století. Příběh Anny Grunerové, manželky libereckého řemeslníka, se kterým měla asi sedm nebo osm dětí, moc se jim nedařilo. Žena otrávila manžela a děti arsenikem. Postupně umírali asi týden. Tento mord se udál v domě číslo 41, kterému se proto říkalo Jedová chýše, nebo Jedový šenk. A zcela náhodou jsem pak po letech zjistil, že část Liebiegovy vily vznikla právě z tohoto domu, takže urozený továrník si postavil velkolepý zámeček na místě ukrutné vraždy. Hned mne napadlo, jestli mu tam nestrašilo. Ale dlouho jsem třeba pátral po jiném domě - tzv. Elgerově vilce, jejíž kresba je v druhé knize Libereckých zajímavostí. Někdy cíleně publikuji věci, které jsou nejasné. Rok jsem ten dům po Liberci hledal a poté, co vyšla kresba, se ozval sympatický majitel domu, který stojí za libereckou zoologickou zahradou. To je další z detektivních příběhů, dnes již rozluštěný.

Jste velký patriot?

Dlouhá léta jsem si myslel, že jsem čistý liberecký patriot, dnes se ale hodně orientuji i na Jablonec a Jizerky. Vnímám to srdcem, a vždy se až nekriticky nadchnu pro to které místo. Když jsem psal o Hrádecku, chtěl jsem se tam stěhovat. Když jsem studoval ve Frýdlantě, žil jsem Frýdlantskem a všechen čas tam pak věnoval opravám staré chalupy. Vždy jsem se k něčemu přisáknul, strašně to prožíval. K Liberci mám největší vztah, žiji tam od narození, ale mám pocit, že můj záběr dnes je mnohem širší. Když například přijedu do Šluknova nebo Žitavy, cítím se tam jako doma. Je zajímavé, kde má člověk hranici svého domova, když přijíždí z velké dálky. V minulosti jsem cítil, že to je moje ulice, můj dům. Jak jsem cestoval po světě, studoval v Brně, se tato hranice začala rozrušovat a pořád se rozšiřuje. Po roce mého působení v Jablonci mám zajímavé poznání, že Jablonečáci ty hranice mají také široké, že znají Liberec víc než Liberečtí Jablonec. Nechci Jablonečákům pochlebovat, ale oni jsou velkorysejší a svůj prostor mají širší než Liberečáci, kteří hodně lpí jen na svém městě.

Osm let jste pracoval ve skvostné liberecké radnici a napsal o ní brožuru. Nemáte stejné úmysly s jabloneckou radnicí? Nebo neuvažujete o jabloneckém průvodci?

O radnici zde už kniha vyšla, a velmi pěkná. Před loňskými Vánocemi jsme tu ale s fotografem Honzou Pikousem pokřtili knížku Příběhy jizerskohorských rozhleden, hodně orientované na Jablonecko.

Liberecké zajímavosti byly vaší šestadvacátou publikací?

Myslím, že ano, jako autora, ale i spoluautora.

Nenapadlo vás, že se budete psaním živit?

Co máte momentálně rozpracované?

Připravujeme seriály v novinách, v Hrádku a ve Vratislavicích, a vzniká třetí díl knihy Liberecké zajímavosti. Ta by měla trilogii zakončit, i když kreslíř Petr Polda říká, že zajímavosti jsou nekonečný příběh.

V zimě máte víc času na psaní? Asi tolik nechodíte do přírody?

Pořád. Teď na sněžnicích. Výhoda je, že se dostanete do míst, kde zrovna nikdo není a zážitky jsou pak úplně jiné, než když člověk potkává davy turistů.

Kdy se vydáte na utěšující pouť?

Na přelomu dubna a května. Těším se, až se vrátíme do Chebu na náměstí, kde jsme začali před šesti lety. Máme plán o tom udělat nějakou drobnou knížečku, spíš bibliofilskou pro kamarády.

Dokážete při chůzi úplně vypnout a zapomenout na práci?

Ano, při dlouhé chůzi se dostanete do zvláštního rytmu.

K tomu jste musel nějak dospět.

Nevím, s dlouhou chůzí to přišlo samo. Je to něco podobného jako u moře. Vždy v prosinci jezdíme spát na Rujánu na pláže a tam vás podobně nastaví rytmus vln. Hodinu jdete po břehu po pazourkách a mozek vás sám přepne na jiný režim. To utěšení z pouti má stejný základ v pravidelném rytmu chůze a následném přepnutí mysli. Krása putování je právě v tom, jak si člověk vždy znovu uspořádá svoje nitro.

MAREK ŘEHÁČEK

• Narodil se 23. září 1975 v Liberci.
• Pracoval i jako prodavač v libereckém knihkupectví.
• Studoval na gymnáziu ve Frýdlantě a na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
• Deset let působí ve veřejné správě, na liberecké radnici, nyní na jablonecké.
• Od roku 1995 je vlastivědný badatel a publicista - autor i spoluautor vlastivědných publikací, turistických průvodců a knih o krajině.
• Snaží se přijít na kloub podstatě sudetské krajiny a lidským stopám v její tváři.
• V letech 2000-2002 působil v Euroregionu Nisa.
• Je členem Jizerskoještědského horského spolku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!