Magistrálou denně projede sto tisíc aut. Jak se vedle nich žije? | E15.cz

Magistrálou denně projede sto tisíc aut. Jak se vedle nich žije?

Urbanistický omyl, jizva na tváři Prahy. I tak lidé nazývají rušnou dopravní tepnu. Přesto u ní někteří žijí a také pracují.

Hlukové normy dostávají u Severojižní magistrály zabrat. K tomu zplodiny z desetitisíců aut, které tam denně projedou. Bydlení u neoblíbené silnice sice není dobrou adresou, ale život z ní vypudit nelze.

Týdeník Sedmička proto vyhledal sedm lidí, pro které je dálnice napříč metropolí každodenním důvěrným společníkem. Všech sedm oslovených Pražanů spojuje jedna skutečnost. Nikdo z nich nedokázal říct, že má Severojižní magistrálu rád.

1. Obchodník

Do krámku Otakara Pilze se schází dolů po schodech. Rušnou magistrálu tak v několika okamžicích vystřídá starobylé království elektrosoučástek a spotřebičů. Jeho obchod jako jeden z mála odolal náporu hotelů a heren, které zaplnily Legerovu ulici. Otakar Pilz stále podniká jen díky tomu, že jeho rodina dům s krámkem vlastní.

„Kdybych ještě musel platit nájem, už bych dávno skončil. Konkurence mi v podstatě zmizela,“ říká podnikatel. Kromě obchodníků ale odcházejí i zákazníci, které z okolí vyhnaly drahé nájmy.

„Když nějací přijdou, koupí si třeba tužkové baterie. Z toho se žít nedá, drží nás zakázky pro firmy. Nejsme v minusu, ale nezbohatneme,“ tvrdí Pilz.

V Legerově ulici žije od narození, zná ji jako klidné a hezké místo. Pamatuje plynové lampy, plácky, na nichž se s kluky honil za míčem a plánoval bitvy s Nuseláky. Paradoxně rád vzpomíná i na zasedání Mezinárodního měnového fondu z roku 2000, které Legerovu na několik dnů uzavřelo. V ulicích vládla vřava, ale magistrála mlčela. „To byla nádhera,“ vzpomíná Pilz. Nikdy nepřešel přes silnici tak snadno jako tehdy.

2. Pumpařka

Jeden řidič zaplatí, hned je u kasy další. Na jedné z mála čerpacích stanic, které u magistrály stojí, není čas na oddych ani v noci.

„Nezastavíme se. Když okolo osmé ráno magistrála stojí, všichni zajíždějí k nám,“ říká mladá pumpařka Pavla Halamová.

„Je to první pumpa, na které pracuji, a zrovna jsem chytla tu nefrekventovanější v celé Praze,“ říká s úsměvem pětadvacetiletá Halamová. U pokladny se střídají hlavně řidiči s firemními auty. Zaplatí kartou na benzin a vyrazí za prací. „Obyčejné“ řidiče pumpa u sjezdu na Brno tolik neláká.

„Máme i štamgasty, u kterých už víme, co si dají. Třeba v noci k nám jezdí hlavně taxikáři,“ vypráví Halamová.

Kolem se často na východ republiky vracejí obávaní fotbaloví fanoušci z Ostravy a Brna. Pumpu ale opomíjejí. V srpnu minulého roku si to personál benzinky pořádně „vynahradil“, když je navštívili rowdies Crvené Zvezdy Bělehrad po zápase s pražskou Slavií. „Slyšeli jsme, že v Břeclavi vyrabovali benzinku a brzy nato byli tady. Naštěstí s nimi přijeli těžkooděnci. Tak jen nakoupili a šli,“ vzpomíná Halamová.

3. Aktivistka

„Válku“ magistrále vyhlásila překladatelka Alžběta Rejchrtová před šestnácti lety, kdy sousedé z jejího michelského paneláku přišli s peticí proti výstavbě čerpací stanice. Ta která měla vyrůst poblíž domu. „Hlavně chci, aby se situace nezhoršovala,“ vysvětluje Rejchrtová, proč se zapojuje do různých stavebních řízení a soudních sporů.

Žena, která pár desítek metrů od rušné silnice žije už pětatřicet let, je nejvýraznější postavou sdružení Lidé postižení Severojižní magistrálou. Spolu s ním v roce 2008 přiměla soud, aby městu nařídil snížit v okolí dálnice hluk pod hygienickou normu.

Jenže jednou bitvou válka neskončila a Alžběta Rejchrtová ukazuje na lipovou alej, kterou před domem vysázela spolu se sousedy. „Ty lípy mají padnout. Magistrát pozemek prodal, má tam vzniknout bariérový dům, který má odrážet hluk. Jenže to pomůže jen částečně u jednoho domu. Hluk navíc odrazí na druhou stranu,“ vysvětluje Rejchrtová.

Žít v sousedství ulice 5. května chce ale Alžběta Rejchrtová dál. Nepřestává doufat, že se doprava u jejího domova uklidní. Chce proto zůstat i nadále aktivní. „Teď to přece nevzdáme,“ říká Rejchrtová bez váhání.

4. Manažerka

Kdyby manažerka Irena Brifordová otevřela při jednání okno, patrně by se s obchodními partnery vůbec neslyšela. Pracuje u zahraniční společnosti, jejíž sídlo stojí v komplexu kancelářských budov u stanice metra Budějovická. O několik desítek metrů dál nepřetržitě hučí auta.

„Hluk díky kvalitním oknům nevnímáme, ale zase je skoro nemůžeme otevírat. To bychom na sebe museli křičet. Ráno vyvětráme a pak je zavřeme,“ líčí Brifordová nesnáze u dopravní tepny. Přesto tam pracuje docela ráda a velká business centra, která na magistrálu přivedla další tisíce aut, hájí. „Dopravu sem nepřitáhla jen nová firemní sídla, ale i hustší osídlení. Je to daň za město,“ míní Brifordová.

Do práce dojíždí autem. Bydlí na druhé straně města a cesta hromadnou dopravou jí trvá bezmála hodinu. Po vlastní ose to Brifordová zvládá za polovinu doby, i s průjezdem městem a odvezením dětí do školy. V autě si také vyřídí některé telefonáty, což by v tramvaji nemohla.

Bydlení u magistrály ji ale v žádném případě neláká. „To, co mám teď, bych za byt u magistrály určitě neměnila. Ale žila jsem i na místech, která bych za něj vyměnila ráda,“ říká Brifordová.

5. Starousedlík

„Od mládí bydlím v Praze a vždycky to bylo na živé ulici. Dřív jsme měli byt na Vinohradské, teď už pětadvacet let žiju v Legerově,“ líčí starousedlík Jiří Janda. Hluk a prach širokých městských bulvárů bere usměvavý výpočetní technik s humorem. „Manželka lékařka si tamní vzduch ještě ředí cigaretami,“ říká Janda.

Kolem něj pobíhá fenka King Charles španěla, kterou tam pravidelně venčí. Lidí, jako je on, už v Legerově ulici není mnoho. Obyčejný život u magistrály skomírá. Domy z počátku minulého století, které ulici lemují, přišly z velké části o původní obyvatele. Mizí obchody, přibývají hotely.

„Lidé neodešli kvůli magistrále. Když nastala deregulace nájemného, nebyli schopni dál platit za velké byty,“ vysvětluje Janda. V domě na rohu Wenzigovy a Legerovy ulice už kromě Jandových nikdo z původních obyvatel nezůstal. Nahradili je hlavně cizinci.

6. Řidič autobusu

Když se řidič linkového autobusu Marek Řezníček úspěšně probije přes nástrahy dálnice D1, čeká ho popojíždějící magistrála. Nuselský most, Legerova a desítky minut v neprůjezdných pruzích. To je nejčernější scénář jeho pravidelných cest z Brna.

„Nejhorší to bývá kolem osmé ráno, když přijedu do Prahy, hlavně v pondělí a úterý,“ líčí Řezníček. Bez emocí, na zácpy je na magistrále zvyklý. Vozí po ní cestující už tři a půl roku. „Stává se, že tam nabereme třeba půl hodiny zpoždění. Ale někdy nám cesta městem trvá i hodinu a půl,“ říká smířeně Řezníček.

První dny roku ale byla frekventovaná silnice k němu i cestujícím milosrdná. Žádné nekonečné kolony, jen plynulá jízda. Pomohla snad nová padesátka směrem z Prahy? Anebo jen skutečnost, že lidé právě obléhají zimní střediska?

„Můžu říct, že to vůbec nebylo ucpané. Jenže lidé jsou pořád ještě na prázdninách. Teprve v únoru se ukáže, jak to zabralo,“ míní Řezníček.

7. Štamgast

Technik Luboš sedí u rohového stolu hospody na dohled od Kongresového centra. Okny jsou odtamtud vidět světla pulzující magistrály. Sotva se ale zaklapnou dveře za hlukem a prachem, ožívá svět klasické zakouřené restaurace, která je plná věrných štamgastů.

Když přijde řeč na magistrálu, krčí Luboš rameny. Bydlí u ní, v domě vedle hospody, už deset let. Petice nepodepisoval a tvrdí, že ho hluk netrápí.

„Mnohem horší byl kovový nájezd, po kterém vjížděli policisté i k tamní stanici. Dělal větší hluk než celá magistrála. Nejhorší bylo, když v noci přijížděli a odjížděli. Ale to už se, naštěstí, dávno vyřešilo,“ říká Luboš.

V tom, jestli nové snížení rychlosti na magistrále pomůže od hluku, má jako technik jasno. Jednoznačně ano. „Ale před kolegy z hospody to říkat nemůžu, ti si pořád stěžují, jak je to hrozné. Budou mě prý lynčovat, když o tom budu mluvit,“ říká s úsměvem Luboš.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!